Autor: Marie Šelmátová

Byl Štědrý večer a já jsem se procházela po náměstí. Moje dlouhé černé vlasy vlály ve větru a mé hnědé oči plné smutku a vzpomínek byly zaplněny slzami, které se mi kutálely po tvářích.

Myslela jsem na toho, který mi ukradl srdce. Byli jsme spolu tak šťastní. Všichni nám říkali, jak krásně spolu vypadáme, jak nádherný jsme pár. Bohužel, jak zdá se, tak osud nám nepřál, neboť jen první rok naší lásky byl i tím posledním. Můj milovaný jel domů, když ho potkala nehoda. Bylo to holé neštěstí, ale stačilo pár sekund nepozornosti a já o něj přišla. Už nikdy jsem ho nemohla znovu vidět. Mohla jsem jen plakat a vzpomínat, na to co jsme spolu prožili.

Nad hlavou mi zářily hvězdy, ale ani jejich lesk, nemohl zapálit v mém srdci jiskru. To už nemohlo nic. Dříve jsem věřila, že život je plný radosti a štěstí. Ach, jak jsem se mýlila. V mém srdci, dříve tak naplněném láskou, zůstával jen žal a stesk.

A dnes, na den, kdy se má každý radovat a být s rodinou, já truchlím, že rodinu nemám. Vždy když jsem trpěla, tak mi byl nablízku, ale nyní, když trpím nejvíce, tak je pryč. Sliboval, že spolu založíme rodinu, že budeme šťastní, ale komu se tedy dá teď věřit, když i člověk, kterému věříme nejvíce, nás zklame. Tolikrát už jsem toužila jít za ním, abychom spolu byli navěky, ale někdy stačí jen chvilka zaváhání a nakonec už zklame i vůle.

Snažila jsem se jít dál. Každé ráno jsem si řekla, že dnešek bude novým začátkem. Bohužel, zapomenout není tak snadné, jak se zprvu může zdát. Každý den, se snažím přes den vypadat statečně, ale jen, co přijdu domů, lehnu do postele a pláču.

Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu trávili Vánoce před rokem. Byly to ty nejkrásnější dny mého života. Ale vzpomínat na to nyní, mi rvalo srdce na kusy. Chyběl mi jeho smích, při kterém mi radostí skákalo srdce, chyběla mi jeho vůně a chuť jeho rtů.

Je kruté, že člověk si začne věcí vážit, až když o ně přijde. A stejně tak to je i s láskou.