Autor: Aneta Hřebejková

…jeho panoš mu začal pomáhat do plátové zbroje…

„Ty idiote!“ ozvalo se za ním drsně. Spisovatel se šokovaně otočil, div ho neranila mrtvice. Očima rozšířenýma úděsem přejel po postavě, která načuřeně postávala v rohu. V pravačce se jí vyjímal krátký zubatý meč. „Za koho mě máš, vole jeden?“

„P… pane? K… kdo… k… kdo…“ koktal muž od počítače a celý se roztřásl.

„No tomu říkám drzost!“ Válečník v koutě udeřil svým kruhovým štítem do stolu. Celý pokoj se otřásl. „Ještě nevědět, kdo jsem!“

Spisovatel cosi zapištěl.

„Nebuď, jak ženská!“ zahřímal ozbrojenec a přisunul si židli. „Takže, fešáku, vezmem si to pěkně popořadě, jo?“ Odpovědí mu bylo další vyjeknutí. Protočil oči. „U Ódina, co se to z vás za ta léta stalo?“ Poraženecky vydechl. Viděl, že tady s tímhle přístupem nic nezíská. Odepjal si z paže štít.

„Takže, Ede, jsi Ed, že jo?“ Spisovatel Eduard Prkno po nekonečně dlouhé době přikývl. Válečník se obkročmo usadil na židli. Tuhá kůže, do níž byl navlečen, v panu Prknovi nevzbuzovala zrovna velký klid. Ten chlapík mu někoho připomínal, ale koho? Krátký meč položil vedle štítu.

„Ede,“ začal cizinec, „pochop, že mě nemůžeš navlíkat do plátový zbroje. Copak jsem nějakej středověkej rytíř? U Ódina, Ede, mám být Viking. Viking! Nedělej ze mě šaška! Víš, jak by bylo nepohodlný se s tou habaďůrou tahat? Dyť bych nemoh ani pořádně chodit, natož běhat! A co kdybych spadnul do moře, no?“

Spisovatel nevěřícně poulil své oči. Mohl to skutečně být Lauge Bergson, hlavní postava jeho nejnovějšího románu?

„No utopil bych se, přirozeně. A to nechcem. Navleč mě do koženejch hadrů, Ede, ty jsou praktičtější,“ pokračoval Viking, který byl skutečně Laugem Bergsonem.

„A… a… al…“

„Žádný ale, Ede, koukej to přepsat. A umaž toho panoše. Na to si u nás taky nehrajem.“

„Ale…“

„Sklapni, piš, nestěžuj si. Díky mýmu zásahu ti to čtenáři nevomlátěj vo hlavu. Aspoň ti bystřejší z nich. Divil by ses, kolik z nich ví, že nějaká plátová zbroj začala vznikat během třináctýho století. Ty tu píšeš vo století desátym, spočítej si to, chlape. Dyť to je rozdíl tří stovek let!“

Eduard Prkno se už na nic nezmohl. Říct o něm, že byl zaskočen, by ani zdaleka nevystihlo jeho aktuální situaci. Při okamžitém zásahu by patrně nepomohl ani psychiatr.

„Už musim jít,“ prohlásil Lauge a zvednul se ze židle. „Čeká mě ten loupeživý nájezd, tak to hlavně nezkoň, Ede. Kéž při tobě stojí Thór!“ Spisovateli se doslova rozplynul před očima. Po neskutečné době, se Eduard konečně odvážil k drastickému činu:

…navlékl se do koženého kabátce a nasadil si rohatou přilbu…

„ROHATOU PŘILBU?! No to si ze mě děláš prdel, tys zas čuměl na Jak vycvičit draka!“