Autor: Anna Reichelová

Utíkej Sáro!

A ona utíkala jako nikdy! Boty s jehlovými podpatky si už dávno strhla z nohou, do bosých pat se jí zarýval asfalt. Už nemohla. V plících jí pálilo a připadala si, jako by se snažila spolknout rozžhavené jehly. Po zádech jí stékal studený pot.

Sakra Sáro, vždyť tě pronásledují ti nejhorší zloduši Dalnavaše!

Za sebou slyšela jejich nadšené výkřiky a vytí. Po zádech jí přejel mráz. To ona byla tou štvanou zvěří, za kterou se s takovým nadšením pustili. Hlavou jí na chvíli prolétl obrázek muže s černýma studenýma očima a démonickým úšklebkem. Vrátilo se jí to všechno stejně jako ta nezaměnitelná vůně zázvoru a krve. Nikdy jí nesmí dopadnout! V ruce silně sevřela malý černý kufřík s nezlomným přesvědčením, že ať už se stane cokoliv, tu poslední věc, co jí zbyla, jim nevydá. Ať už se stane cokoliv...

Na okamžik se ohlédla za sebe a zakopla o hrst odpadků, které se válely na chodníku. Prudce zasípala, protože si vyrazila dech. Kufřík dopadl někam z dosahu její ruky. Hned se ale zvedala a šmátrala po něm naslepo prsty. Cítila pod rukou cosi vlhkého a studeného a pak něco chlupatého. S velkým sebezapřením ruku neodtáhla, až nahmatala to, co chtěla. Z rozedřených kolen jí stékala po nohou krev. Šaty měla na několika místech roztržené po celé délce stejně jako na kraji dekoltu. Jakmile si však přitiskla k hrudi kufřík, hned běžela dál. Teď už se nemůže zastavit. To, co by jí provedli, by bylo mnohem horší než to, co cítí teď.

Náhle se spustil déšť. První jen cítila na tvářích něco vlhkého a myslela si, že to jsou její slzy. Sice cítila teplo kolem očí tak příznačné pro pláč, ale ty kapky byly studené. Kap. Kap. A pak na ni kapky deště začaly dopadat v rychlejším a rychlejším tempu. Až je cítila i slyšela jako prudké staccato všude kolem. Už nemohla. Mokrá látka šatů se jí přilepila k nohám a ona znovu upadla. Zvedla se. A upadla znovu. Její krev se mísila s deštěm. Růžová se šířila všude kolem ní.

No tak Sáro!

Už ani její vnitřní já nebylo dostatečně silné na to, aby se znovu zvedla a běžela dál. Se svěšenými rameny se rozhlédla jako zničený člověk, který už nemá co ztratit. Až teď si uvědomila, že déšť a její těžký dech jí nedovolily slyšet pronásledovatele. Teď se jejich vytí znovu ozvalo šedou betonovou krajinou.

Sára už v sobě našla jen trochu síly, která jí vystačila na to, aby si našla tmavý výklenek, do kterého se schovala. Kufřík si stále tiskla k hrudi, nehty zarývala do jeho koženého potahu. Jednou rukou zabloudila prsty až k jeho stříbrnému zámku. Tak moc toužila dozvědět se, co je uvnitř. Ale nemohla. Sesula se na zem a hlavu schovala mezi kolena. Teď už neslyšela nic. Ani déšť. Ani pronásledovatele. Jen ticho.

A pak jí čísi studené prsty surově chytily za paži a vyvlekly z jejího tichého úkrytu. Viděla je, ale v otupělosti neslyšela jejich hlasy. Jeden z nich ji udeřil a jí se před očima roztančila duha. Tak nádherné barvy, napadlo Sáru. Další facka. Až se jí hlava prudce otočila doprava. A tam je uviděla. Někdo tam stojí! Z posledních sil se muži, který jí právě držel, vytrhla a rozběhla se k těm lidem. Křičela, ať jí pomůžou, ale oni jakoby byli hluší. To jí neslyší? Co to s nimi je?

„Pomoc!“ zakřičela znovu, ale nikdo z těch lidí, co tam stáli, se ani nepodíval jejím směrem. Vlastně jeden přece. Viděla mužův úzkostný pohled a pak, jak ho odvrátil. Jakoby dělal, že si ničeho nevšiml. Muž, který jí předtím držel, ji mezitím dohnal a strhl ji k zemi. Ucítila kopance, které jí dopadaly na záda a na břicho. Kufřík jí už někdo stihl vyrvat. Teď už pro ně neměla žádnou cenu. Mohli si s ní dělat, co se jim zlíbí. Jeden z mužů si na ni obkročmo sedl a úlisně se uculil.

Sára už se ani nepokusila o útěk. Jen zavřela oči a zaryla si nehty do dlaní. Cítila, jak ji ten muž osahává a pak najednou nic. Rychle otevřela oči, aby věděla, co si pro ni zas připravili, ale oni už tam nebyli. Jeden z jejich pronásledovatelů ležel vedle ní zjevně omráčený a se zlomeným nosem. Co to? Prudce se zvedla do sedu, ale zatočila se jí hlava, a tak znovu klesla zpátky .

„Lež klidně.“ ozval se vedle ní hlas nějakého muže. Zprvu na něj neviděla, protože stál za ní, ale pak vstoupil do jejího zorného pole. Světlo mu svítilo do zad, takže se jeho obličej utápěl ve stínech, přesto si ale všimla, že měl pěsti pokryté krví. On jí zachránil!

„Ty jsi mě zachránil,“ sdělila mu své myšlenky nahlas. On ale jen zavrtěl hlavou.

„Já jsem tě nezachránil, jen jsem se k tobě přidal. Teď půjdou po nás po obou...“