Autor: David Le Cam

Bořivoj se otočil. Za ním v houští seděl na bobku Zdislav a za jeho černou maskou se v jeho zelených očích daly vyčíst obavy. Bořivoj, který byl odjakživa úplně skvělý psycholog, to hned poznal, a pravděpodobně za účelem svého bratra povzbudit mu uštědřil šťouchanec do ramene.

„No tak, bráško, nebuď srabák, pronesl vznešeně, todlencto je jenom taková rutinní záležitost“

„No jó“, ozval se Zdislav hlasem, z něhož čišela jeho prostoduchost, „Ale tentokrát je to jiný. Kvůli tomu informátorovi“  Bořivoj zakoulel očima : „'Sim tě, za ty tři roky, co spolu pracujem, jsme udělali asi osumdesát loupeží, a z toho byla zhruba každá čtvrtá s informátorem“

Nebyl však úplně upřímný. Neměl akce, při kterých byl potřebný informátor, příliš v oblibě : nerad vkládal osud svého ušmudlaného bratra, ale především ten jeho, do cizích rukou. Osoba, která zrovna tímto způsobem Bořivojovi a Zdislavovi pomáhala, je mohla kdykoli prozradit, a jistota, že tak neučiní, byla úměrná úplatku, který dotyčné osobě slíbili. Poměrně snadná matematická rovnice. Tentokrát se k ní však musel přidat další faktor, který nebyl zcela předpovídatelný.

Bořivoj náhle pocítil nejistotu. Ne, to nesmí, musí to potlačit. Musí to nahradit rozhodností. Proč by to nemělo vyjít? Vyšlo to už tolikrát. Nikdy je nechytli, a na to byl Bořivoj patřičně hrdý. Zůstaly mu frustrace z dětství, kdy trávil i několik hodin denně před televizí a díval se na různé filmy a kreslené seriály, kde zloději a lupiči vždy zaručeně prohrávali. To mu přišlo strašlivě nespravedlivé, a proto si v době, kdy se ostatní chlapci chtěli stát kosmonauty nebo hasiči, umanul, že on se stane lupičem. Chtěl být pro změnu úspěšný lupič, a myslel si, že tím dosáhne jakési rovnováhy. Překvapivě toho docílil, a dodnes byl na svoje „povolání“ pyšný. Považoval to za práci jako každou jinou, jako tvrdé a riskantní řemeslo, za které dostával patřičná kvanta peněz, nebo jiné podoby bohatství. Zatáhl s sebou i mladšího bratra, který tak jako tak neměl vzhledem k jeho téměř neexistujícím mozkovým závitům žádnou zářivou budoucnost, a spolu napáchali spoustu loupeží různého kalibru, od kasy ze samoobsluhy až po bižuterie. 

Začalo pršet. Bořivoj se podíval na hodinky. Bylo přesně dvacet minut po půlnoci. Akce začne za pár minut. Vzhlédl k oknu prvního patra, a spatřil signál který si domluvili s informátorem: čtyřikrát krátké bliknutí baterky. Počkali ještě minutu, a pak zamířili k zadnímu vchodu. Přesně podle plánu. 

Zámek povolil až překvapivě snadno. Vplížili se dovnitř a než se stačili ve tmě zorientovat, byli oslepeni pronikavým světlem. Nad Zdislavem a Bořivojem, kteří jakoby ztuhli, pořád ještě přikrčení u země, stáli čtyři zástupci veřejného pořádku a vedle nich jejich informátorka s rukama zkříženýma na prsou. Podívala se na ty zločince, kývla pohrdavě jejich směrem špičatou bradou, a vyřkla, jakoby to nebylo úplně zřejmé: „To jsou oni“.o Tak přece jen nás dostali, pomyslel si Bořivoj, a sám byl překvapený, že nepociťoval žadný hněv či zklamání. Bůhví odkud dokázal vykouzlit zářivý úsměv, postavil se, a řekl úlisným tónem: „Tak přece se podařilo nás chytit, blahopřeji, všechna čest.” pak se otočil k jejich bývalé informátorce „Koneckonců, možná je to taky trochu naší zásluhou, protože jsme si měli lépe uvědomit, že jakákoli částka, kterou vám nabídneme, nebude znamenat nic oproti té nebetyčné spokojenosti, kterou ucítíte, až udáte své dva zločinecké, nepovedené syny. Že ano, mami ?“