Autor: Marek Zelinka

Konečně. Zaradoval jsem se při pohledu na zapadající slunce. Opustit úkryt však bylo stále příliš nebezpečné a tak jsem opatrně vyčkával až zmizí poslední paprsky tohoto dne.  S vědomím, že za chvíli budu volný, jsem počítal každou vteřinu. Pak to přišlo.Slunce zmizelo za obzorem a město zahalilo šero. Vystoupil jsem z domovního vchodu a namířil si to přímo k přírodnímu koupališti. Pomalu jsem se blížil, přeskočil plot a vkročil na od bazénu vlhkou trávu. Byl to biotop a to mi vyhovovalo, mezi chaluhami mohu svou oběť nepozorovaně sát. Nikdo ale ve vodě nebyl, všichni se spíše balili a odcházeli, než aby si šli zaplavat. V tom jsem ji spatřil, byla dokonalá. Zrovna seděla na břehu a nožkou dráždila klidnou hladinu. Musela z vody vylézt před chvíli, jelikož byla celá mokrá. Její dlouhé černé vlasy jí úplně zakrývaly tvář.
Nenápadně jsem se k ní připlížil a sedl si po jejím boku. Zaujatě se na mě podívala.
„Krásná noc...“ zašeptal jsem.
„To je.“ Odpověděla s lehkým úsměvem.
„Dnes jsem se vrátil z ciziny a těšil jsem se, že si zaplavu s přáteli. – Ale jsem tu sám.“ Přisedl jsem si blíž.
„Když chvíli počkáš, tak si s tebou zaplavu.“ Zašeptala, její oči přitom hleděly do mých, jako by byla v transu. Bylo to jako vždy, nemusel jsem se ani snažit. Šla by se mnou hned, kdybych chtěl, ale stále bylo kolem dost lidí a proto jsem raději počkal. Po chvíli, když už byl měsíc v plné síle a koupaliště téměř prázdné, jsem sklouzl do vody a nabídl jí ruku. Přijala ji a šla za mnou. Konečně... Bylo to jako když feťák drží v ruce připravenou dávku. Zornice se mi roztáhli tak, že už nebylo vidět bělmo. Plavali jsme do středu vodní plochy, ona kousek přede mnou. Pootevřel jsem ústa, mé bílé tesáky se blížili k jejímu krku. Bleskově se potopila, to jsem nečekal. Zaskočeně jsem se rozhlížel a sledoval, odkud se vynoří. Marně. Byla pryč. V tom mě kdosi chytil za kotník a stáhl pod hladinu.