Autor: Aneta Havelková

Jak bezohledně němý přítel odráží od své lesklé rovné plochy můj bolestný a krutý obraz. Ano, nemohu mu to mít za zlé. Neumí lhát, ukazuje všem jenom pravdu, i když je mnohdy těžce přijatelná. Nedokážu na svůj obraz v zrcadle ani pozdvihnout koutky úst, nedokážu se přetvařovat a dělat, že jsem se svým zjevem spokojená. Raději se znechuceně otočím zády a cítím, jak mě začínají v očích pálit ty známé, slané kapky.

Mnozí by řekli, že za sedmnáct let svého života už jsem si přeci musela na svůj vzhled zvyknout a sžít se s ním. Ano, donedávna jsem měla sama sebe dokonce i ráda. Ale před několika měsíci se ve mně cosi zlomilo a to byl začátek konce. V tu dobu to však nikoho nenapadlo. Každý mě chválil, každý se na mě zálibně usmíval, každému jsem připadala hezčí. Jak by taky ne, když jsem se začala měnit z červeného, věčně ufuněného cvalíka ve vysokou štíhlou dámu. Ano, do určité doby bylo všechno v pořádku, všechno tak jak má být. Co se ale najednou stalo? Kde se odehrál ten zásadní zlom? 

Bože, proč nade mnou nedržíš svou ochrannou ruku? Proč mě necháš trýznit samu sebe i okolí? Proč dopustíš, abych sama sebe zabíjela? 

„Pojď mi pomoct!“ vyruší mě z přemýšlení matčin hlas. Nechce se mi, jsem unavená, nejradši bych si šla lehnout, všechno mě bolí a cítím se tak slabá. Ale musím se překonat, nesmím jí dát sebemenší podnět k hádce. Proto se hned zvednu a chci jí vyhovět. Stoupnu však zřejmě příliš prudce a hlava se mi zatočí jako při jízdě na horské dráze. Honem rychle kolem sebe začnu máchat rukama a snažím se najít jeden jediný bod, kterého bych se mohla chytnout. Zoufale se snažím něčeho chytit i během pádu, ale marně…

Čtyři holé zdi, jedna postel a malé zamřížované okno. Nový domov? Při prvotním pohledu se vyděsím a v úleku se rozhodnu utéct. Škubu celým svým chatrným tělem, ale marně. Jsem přivázaná k posteli jako zvíře určené na porážku. Tohle jsem přeci nechtěla… Tohle se nemělo stát…

Nekomunikuji, nespolupracuji a jenom brečím. Protože slzy jsou mým jediným nynějším majetkem. Ty mi nikdo vzít nemůže! Cítím se tak sama, tak zranitelná, opuštěná, slabá. Nikdo si se mnou nepovídá, jenom mě pořád cpou jídlem, nutí mi tuny a tuny potravin a já jsem zoufalejší a zoufalejší. Copak tohle je život? Takhle žít nechci! To radši zemřít!

Kéž by se stal zázrak… Je vůbec něco takového v blázinci možné? Vždyť tady se na zázraky nehraje… Tady se jenom snaží se tě co nejrychleji zbavit a je jim jedno, jakou cestou. Nechci tu strávit celý život, chci být zase normální holka, s normálními kamarády prožívající normální dospívání… A taky to tak bude! Nenechám anorexii, aby mě zničila, nedovolím jí to! Nevzdám se!