Autor: Václav Kulovaný

Už nastal čas. Odebrat se a jít dál. Dál do tmavých krajin. Jít dál a nepřemýšlet a nelitovat. Jít dál a neohlížet se za sebou. Ale proč nemohu? Proč? Nemohu se přinutit, co jsem provedl špatně? Vždyť vidím jezero, ale nevidím převozníka. Když se pokusím přeplavat tu vzdálenost, tak má duše bude na věky zatracená. Proč nemohu jít dál? Čím jsem si toto všechno zasloužil?

"Ty to sám víš, ty blázne stará," zazněl strý a skřehotavý hlas. S údivem jsem zjistil, že je můj vlastní. Vždycky zněl takhle? I přes veškerý odpor, které mi okolí kladlo, jsem se přiblížil k vodní mase. Klekl jsem si a zahleděl se. Nemohl jsem uvěřit, jak jsem zestárl. Kdy se to stalo? Vždyť jsem si ničeho nevšiml. Ještě včera, alespoň se mi to tak zdá, jsem se snažil vyjednat lepší cenu za kůže.A dnes? Jak jsme na tom dnes? Jsem mrtev...alespoň si to myslím...ale mrtvý člověk se musí dostat na druhou stranu. A k tomu je potřeba převozník. Kde je ale? Provedl jsem pár špatných činů, ale nic tak hrozného, abych byl odsouzen k něčemu takovému.

"Opravdu? A co vraždy, krádeže, války. Krev, to je to, čím ses provinil. Místo, abys pomáhal, tak jsi válčil. Místo toho, abys léčil, tak jsi vraždil. Každý tvůj čin byl činem zla," zazněl znovu ten protivný stařecký hlas. Ale já mu nevěřil, lhal mi. Nikdy jsem nečinil zlé věci. Dělal jsem pouze nezbytné věci. Abych přežil, museli ostatní zemřít. Aby přežil můj národ, museli zemřít národy ostatní. Abych se nasytil, musel jsem vzít hladovějícímu poslední kousek od úst. Co jiného mi zbývalo? Jen tak se položit a umřít? To by ode mě nikdo nemohl chtít. Vždyť jsem byl víc, než ti ubožáci. Neměli smysl života, ale já ho měl. Když jedni s druhými zničili svět, někdo se musel postarat o přeživší.

"Sám jsi ten svět pomáhal zničit," ozvalo se tentokrát odněkud jakoby z daleka.

"Nepomáhal jsem ho zničit! Nebýt mě, tak by lidstvo nepřežilo!"

"A kdo poradil teridským, aby pronesli slova, která otřsou samotnou zemí?"

"Oni byli ti moudří! Proč mě poslechli?!"

"Protože byli zoufalí a už nad tím dlouho uvažovali. A tvá jdiná vět jim dodala nezbytnou odvahu."

"To je ale nesmysl!" rozkřičel jsem se a začal jsem utíkat. Utíkal jsem pryč od jezera. Utíkal jsem pryč od hlasu. Utíkal jsem pryč od sebe...ale marně. Nakonec jsem se znovu ocitnul na stejném místě.

"Před svou vinou neutečeš," řekl hlas. Ten cizí i ten můj. Podlomila se mi kolena a já upadl. Bylo mi to ale jedno. Z očí se mi valily sly, ale nevnímal jsem je. Vždyť proč bych se už měl o cokoli starat? Za své hříchy jsem byl odsouzen. Možná byl můj trest správný a možná ne...ale byl spravedlivý. A o to jsem žádal, když jsem umíral.

"Nechť mě Iljun soudí spravedlivě...," žádal jsem. Možná jsem měl požádat o něco jiného. Třeba o posmrtný ráj. Vždyť ten jsem si přál a myslel jsem si, že jsem si ho zasloužil. Bojoval jsem v Iljunově jméně. Zabíjel jsem, vraždil, plenil... Vždyť jsem i zachránil lidstvo. Ano, vyhlásil jsem válku těm podzemním vousatým stvůrám, ale to jenom kvůli tomu, že jsme potřebovali prostor k životu.

"Dostal jsi dar dlouhého života, mohl jsi ten dar ale využít lépe. Mohl jsi ho využít ke konání dobra. Tys ho ale využil špatně. A promarněné příležitosti se trestají." Nevím, kdo mluvil. Možná já? Možná hlas odnikud? A nebo samotný Iljun? Netuším.

Předtím, než jsem naposledy vydechl jsem si říkal, že ničeho nelituji. Teď to už ale vidím jinak. Už kolem mě prošla spousta duší hledajících odpočinek. Pro všechny přijel převozník. Starý muž s kloboukem a s dýmkou. Vypadal přátelsky, i když nikdy nepromluvil. Vždy si jenom vzal svou minci a odvezl dotyčného na druhou stranu. Možná jsem se měl někdy zkusit na loď taky dostat...ale k čemu to? Mé snažení by bylo marné. A tak jsem dál klečel. Nově příchozí mě považovali za kámen, sice zvláštní, ale přesto kámen.

Iljun je krutý bůh, nevím, proč jsem se mu znelíbil. Vždyť i on sám je válečník...možná ale neexistuje a odsoudil mě nějaký jiný bůh...a nebo je Iljun jiný, než za jakého jsem ho považoval. Tak či onak, já, Lejša, vůdce lidstva, ochránce lidí, ničitel trpasličích klanů, Iljunův prorok...já, který jsem za svůj život vykonal činy, o kterých se zpívá ještě celá staletí poté, co jsem zemřel...já...nevím...zprotivil jsem se jakési vyšší moci a budu muset do konce dní klečet a čekat. Na co? Netuším, ale nic jiného mi nezbývá.