Autor: Michaela Richterová

Bylo pár minut po půlnoci, když sebral odvahu a vystoupil ze stínů. 

Lehce jako kočka kráčel k posteli. Jeho modrošedé oči se po celou dobu upíraly na klidně oddechující ženu. Spala už dost tvrdě, takže měl jistotu, že jí jeho přítomnost neprobudí. 

Opatrně se posadil na kraj matrace, z hlavy sundal přilbici a shlížel na objekt svého zájmu. V duchu děkoval bohyni Demeter za horké letní počasí, neboť měl možnost spatřit více z dívčina křehkého těla, které zakrývala jen košilka z materiálu připomínajícího pavučinu. Přikrývka nedbale ležela přes její boky a stehna. 

Mapoval pohledem její tělo od prstů na nohou až k hlavě. Sledoval, jak oblé boky pomalu klesají k útlému pasu, následovala šikmina hrudníku, ohbí štíhlého sloupce krku vedoucího k odhalené čelisti.

Očima sklouzl k ňadrům. 

Střih košilky je vskutku šikovný, pomyslel si. Ukázala dost, a přesto ne příliš. 

Stáhl si rukavici, aby mohl odstrčit zbloudilý pramen vlasů z dívčina obličeje. 

Obdivoval všudypřítomnou nedokonalost. To bylo na ní krásné a fascinující. 

Od prvního okamžiku, kdy ji zahlédl, měl nutkavou potřebu být ji stále na blízku. Nedokázal si vysvětlit, co se to s ním děje. Jeho smysly jako by se zbláznily, duši svíralo cosi neznámého a cítil podivné teplo na prsou, když mohl strávit pár hodin během noci nadosah smrtelnice. 

Svraštil obočí, když se zamyslel nad tím, zda by i ona našla stejné zalíbení v něm. 

Pohlédl na svůj odraz v zrcadle, které viselo naproti posteli. 

Černo stříbrné brnění jej dělalo trochu mohutnějším, než ve skutečnosti byl, a tento efekt byl navíc umocněn pláštěnkou s límcem z černého peří. I když zbroj byla uměleckým dílem, jistě by děvče vyděsila. Obzvlášť pokud by ho dívka spatřila se stříbrnou helmou s mufloními rohy. 

Uznal ovšem, že v obličeji, alespoň dle svých měřítek, ošklivý nebyl. Vypadal jako čerstvý třicátník. Měl rovný dlouhý nos, výrazné lícní kosti i spodní čelist, širokou bradu a úzké rty. Vlasy černé jako uhel, sahající těsně nad lopatky, si sčesával do zátylku; jejich konečky se neposedně kroutily vzhůru. Jen jeho pleť mohla být o pár odstínů tmavší. Byl bledší než smrt.

Znovu se vrátil k tichému pozorování. Dívka se zhluboka nadechla a přitáhla si přikrývku pod bradu. Koutky úst mu cukly v náznaku úsměvu. 

Brala mu dech vším! Byla jeho pravý opak. Veselá, usměvavá, nedokonale krásná, voněla životem a vyzařovala třepotavé teplo, bez kterého nedokázal posledních několik let žít.

Zhluboka se nadechl, když mu na mysl vyvstala myšlenka dotknout se jí. Toužil ohřát si studené prsty o její teplou kůži. Snad tisíckrát si představoval, jak sevřela jeho dlaň ve své a věnovala mu stydlivý úsměv. 

Teď už jen zbývá sebrat odvahu a dotknout se… 

Měl na výběr z tolika míst a ona by o tom ani nevěděla. Podíval se na štíhlý kotník a opatrně na něj položil dlaň. Její kůže doslova pálila do ruky, ale byl to nádherný pocit. Sledoval své dlouhé štíhlé prsty, jak opisují křivku lýtka, když... 

„Hříšné myšlenky, bratře?“ ozvalo se mu za zády. Neohlédl se, natáhl se pro cíp přikrývky a přetáhl jej přes dívčiny nohy.

„Pokud je láska hřích, pak jsem hříšníkem, Poseidone,“ připustil tiše, aniž by na bratra pohlédl. „Co tu děláš?“

„Celý Olymp si štěbetá o tom, jak se můj bratr zamiloval. Rozhodl jsem se, že se o tom přesvědčím,“ řekl s úsměvem, ale pak se odmlčel a přistoupil blíž k posteli. Se zájmem si prohlížel spící děvče. 

„Mm,“ zabručel pán moří, „je hezká, na lidské poměry. Ale bohyně, která by tě byla hodna, to není.“

„V celém světě bys nenašel bohyni ochotnou stát se mojí ženou,“ uvedl Hádes posmutněle. „Jsem přeci Hádes, vládce mrtvých. Všichni ve mně vidíte nestvůru, které je dobré se bát.“

„To není pravda, bratře,“ zavrtěl hlavou Poseidon.

„Není?“ Hádes povytáhl obočí a ušklíbl se. „Tak proč je pro tebe tak těžké vyslovit mé jméno?“

Poseidon ztuhl a shlížel na bratra, který stočil svou pozornost zpět ke spící dívce. Po chvíli ticha znovu Poseidon promluvil.

„Vždyť ani neví, že existuješ,“ poplácal Háda po rameni. 

„Ona v nás věří,“ opáčil Hádes. „V nás, zapomenuté bohy! Musím jen sebrat odvahu a ukázat se jí.“

„Ach, bratře!“ povzdechl si s úsměvem Poseidon. „Jak sentimentální jsi začal být! Kde je ten zasmušilý protiva, kterého jsem znal?“

„Toužím, bratře. Já toužím po přítomnosti ženy. Je to k zbláznění! Nikdy jsem nic podobného nepocítil.“

„Bratře-“

„Miluji, Poseidone. Dokonce i já to umím!“ sykl podrážděně k bratrovi. 

„A ona? Kde bereš jistotu, že k tobě bude chovat stejné city?“

„Naučí se-“

„Lásce nemůžeš někoho učit!“ přerušil Háda skepticky.

„Mám co nabídnout!“ zavrčel a pak dodal o něco klidněji: „A teď… Odejdi, prosím. Můj čas se krátí.“

Hádes pohlédl z okna k východnímu obzoru, kde se objevil světlý pruh. Proč musí být i Apollón proti němu?! 

Tiše si povzdechl a zvedl přilbici. Je čas vrátit se domů…