Autor: Markéta Zvolánková

,,Konečně doma!“ jásá a přitom se snaží strefit klíčem do dveří. Přes veškerou opojnost vodky pociťuje naléhavou blízkost parku, rozsáhlé arény anonymity. Ty stromy nikdy nespí, mají oči milenců, tuláků, zlodějů…Jaroslav tuší, co všechno se za takových nocí v bezedné jámě hříchu děje, ví, že čím déle boj se zámkem potrvá, tím příznivější je situace pro skryté voyaéry.

     Ruka se třese, tepová frekvence stoupá, dávno si uvolnil šálu, rozepnul kabát. Otáčí se čelem k parku. Prohlédne každý keřík, spočítá popelnice, zkontroluje auta. Nic deviantního neregistruje, přesto se dusí úzkostí. Nahmatá v kapse peněženku, staromódní látkový kapesník, telefon a tramvajenku. Sakra. Nosí s sebou přeci pepřák? „Kam jsem ho jen?“  Naděje zkrachovala. Začíná zoufale kopat do veřejí, ale bezpečnostní sklo nereaguje.

    ,,To jsem rychle vystřízlivěl!” šeptá si tiše. A v tom mu teprve dochází, že celou dobu se snaží proklestit si cestu pomocí Markových klíčů. Vybavuje se mu večer, hospoda, blíže nespecifikovaná pře o počtu zoubků na bezpečnostních klíčích, panelová diskuse na téma „ochrana majetku“ za nepřetržitého lamentování servírky, jejíž obsluha se rovná vysokorychlostního slalomu panáků mezi vrtkavýma nohama ,,pánů znalců“, místní namakaná gorila, kolébavý chodník, loučení…

     A pak? Bylo to u divadla. … „Marek mě dohonil…omylem sebral oba svazky klíčů a předal mi… ten JEHO!? Čert aby to…!“

     V tom se něco se pohnulo v křoví přímo před Jaroslavem. Už zase panika, potí se. Nikdy neviděl věci tak jasně. První třída - nový angličák, osmnáctiny – ojetá motorka. Vavřínový věnec pro vítěze okruhu. Nepřehledná pravotočivá zatáčka. Pocit nezranitelnosti… A havran dí: ,,Závodně už víckrát ne!“Rozlučka se svobodou. Helena, Trojská Helenu, ta z Prahy, která mu dala Marušku a vzala všechno ostatní. A nakonec? Maruška! Jediný výsledek životní kariéry, jediný důvod, proč nepít permanentně, proč jednou za čtrnáct dní vynechat....

       S probuzeným čidlem lampy přichází osvícení. Vynervovaný muž hmatá po tlačítku u jména Pavlicová. Kdo s koho! Otáčí se, aby případnému hrdlořezovi stanul tváří v tvář. Po minutě mrtvolného ticha zaslechne: ,,Jsi to ty Jardo?“, následuje drnčení zvonku.

      Už je skoro celý v  bezpečné chodbě. A opět se vrací ty podivné zvuky. Urychluje své počínání, zaklapne dveře a až z útulného koridoru sleduje dění. Stane se však něco, co absolutně nečekal. Z úkrytu v listoví vyběhnou dvě kuny. Jedna z nich se mihne kolem kontejneru na plast a mizí pod bílým mercedesem. Jistě nemůže odolat vyhřátým gumičkám kontrastujícím s prochladlým asfaltovým kobercem.

     Jaroslav se směje. Spadl z něj veškerý tlak, celá situace mu náhle připadá tak banální:. ,,Jako malej jsem se choval…jako malej Jarda!“