Autor: Martina Náhlíková

Zírala jsem na tu postavu jako omámená. Byla jako já, a přece jako by to byl někdo jiný. „Ty něco skrýváš“, řekla. „Ale do toho ti nic není“, opáčila jsem a otočila se k ní zády. Jenže najednou byla opět přede mnou a probodávala mne očima. „Tak proč mi neřekneš, co se děje?“, vyzval mne tichý podbízivý hlásek a v tu samou chvíli jsem zpozorovala, jak se její rty pohnuly. Když domluvila, prohnula je do docela ošklivého úsměšku. „Já to vlastně vím, co se děje, ale chci to slyšet od tebe“, řekla poněkud útočně. Upřela jsem na ni oči a vyhrkla jsem nervózně: „Nic ti do toho není, vždyť mne ani neznáš“. Rozesmála se. „Mýlíš se, znám tě lépe, než se znáš ty sama.“ Co to znamená lépe, než se znáš ty sama? – honilo se mi hlavou. Rozhlédla jsem se kolem a ona…byla všude, kam jsem se podívala. Zatočila se mi z toho hlava a začala jsem utíkat. Jenže i v další místnosti, kam jsem přišla, byla ona. Teď ale byla poněkud jiná. Její tělo připomínalo varhánky a hlava byla k němu neúměrně velká. „Jdi pryč“, řekla jsem jí. Znovu se rozesmála. „To nemohu, jsem tvoje minulost, přítomnost i budoucnost“, poznamenala. Odvrátila jsem se od ní, ale to už přede mnou opět stála. Najednou byla tak hubená, že spíš připomínala okapovou rouru než normální lidské tělo. „Proč mne nenecháš být?“, vyjela jsem na ni. „To nelze.“ Řekla to tónem, jako kdybych se jí za deště zeptala, proč má na sobě pláštěnku. Jak jsem se od ní rychlými kroky vzdalovala, zaslechla jsem ji, jak za mnou volá: „Přede mnou neutečeš.“ Byla jsem v další místnosti a ona tam náhle byla se mnou. Břicho měla nafouklé tak, že nožičky pod ním nebyly skoro vidět. „Proč se schováváš sama před sebou? Nebereš se taková, jaká jsi? Problémy neřešíš, jen je odsouváš pryč a ony v tobě hlodají. To není správné,“ udeřila na mne. „Proč mi tohle říkáš?“, utrhla jsem se na ni. „Protože jsem ti bližší, než si dokážeš představit.“ „To není pravda!“, to už jsem skoro křičela. Zato ona naprosto nevzrušeně opáčila: „Ale je, sama to moc dobře víš…“ „Nemáš mne ráda“, osočila jsem ji. „Mám, jako sebe sama.“ „Nemáš, to bys mi neříkala všechny ty věci, které jsou tak trefné a tolik bolí.“ Chtěla mi něco odpovědět, ale už to nestačila. Udeřila jsem ji do obličeje. Ozval se řinkot skla a ona zmizela. Chvíli jsem tam jen tak stála, a pak jsem bezmyšlenkovitě zvedla ze země jeden střep. Otáčela jsem ho opatrně mezi prsty, a tu jsem si všimla, že na mne zírá její obličej. Pak tiše a jakoby shovívavě řekla: „Tak vidíš. Budu tu stále s tebou, ať se hneš kamkoli, ale to už jsi, myslím, pochopila. Patřím k tobě, jsem část Tebe samotné…“.