Autor: Michal Schmidt
KONEČNÁ
Vlak jede, až za hranici mých snů,
vlak jede tam, kam nemůžu.
Vlak jede rychle,
nestíhám ho sledovat,
kam toto vede,
se musím ptát.
Z krajiny se stávají zelené šmouhy,
sem tam ještě temnější zelená,
mám toho plné zuby,
díky, že je stahovací roleta.
Šmouhy se vám začínají líbit,
čím dál víc a víc,
uvědomuji si,
že jsem jí nestihl políbit.
Už nic víc.
Začínám smutnit čím dál víc,
možná je pryč,
možná dočetla sbírku se smějíc.
Sedím dál na sedačce,
ale nerovná se to obyčejné lavičce.
Sedačka je horké křeslo
a Vladimír Čech mne zve,
abych si vybral těch pět kilo.
Výhra pěkná,
ne však tak vysoká.
Možná jsem jen idiot z vlaku,
koukajíc na tu cedulku,
dokud se to neobjeví.
Magorský fantazírník,
prý jsem,
ze dne na den básník,
slyšel jsem.
Co, Já?
Divím se jak vůl,
vždyť na básně potřebuji pomocníka,
jako sůl.
Protekl mi už prsty,
neměl rád ani ryby.
Jedna myšlenka by zde-
Už je to tady!
Konečná,
výstup je tady!
LOUTKA
Zve mne na jeviště,
nezve- nutí.
Nemohu zastavit,
zahledět se- nic.
Musím slyšet tupé tleskání,
poté to dětské plkání.
Začnu se hýbat,
jak se mistr hýbá.
Opakuji své kroky pořád,
jakoby to nemělo řád.
Řád, smysl, detail, nic,
jen kulový maj'.
Podle toho kulový se hýbem',
kam takhle vlastně půjdem?
"Ne, že uhneš blbě o krok!",
oni praví,
"Že nebudeš pro někoho prorok",
pořád kecají.
Bla, bla, bla,
má hlava to už nevnímá,
otupěle se na publikum koukám
a hýbu se- jako loutka.
NAHÁČ
Vstává od postele,
uřícená,
pořád stává od postele.
Po vydatné sprše,
najezená do syta,
stále tápe
a klepe se jako osyka.
Na mokrý prs stále dopadá vítr,
chladný a ostrý jako nůž,
přes místnost se kouká muž,
vzrušený a stojatý jako netopýr.
Utíká z místnosti,
nabírá směr,
muž mlčí
a je mu to fér.
Žena odhalena celá,
nahá a nádherná,
jak jsme zvyklí,
nic neschová,
na co bysme se nedívali.
Padá na zem,
pocit jí ztěžkává,
pocit, že muž ví vše,
přitom ona nic.
Já vím vše
a ty nic,
jsi naháč
a Já obalený,
svíjí mě pláč
a tebe ten milovaný.