Autor: Tomáš Harcuba
ÚVOD DO ŽIVOTA
Mořem světa chlapec plaval.
Zneužíval daru bytí.
Jen tak v domě posedával
nezna co je žití.
Neznaje lesů ba aň měst
v žaláři se vězní.
On sám si dělá bachaře,
sám sobě nastavuje pěst.
Však nemělo to takto býti,
bylo mu vpředu jíti.
Měl být jinochem bdělím.
Snad měl i pořádně žít!
I stalo se, jak bylo dáno,
jak Prozřetelnost řekla.
Poutník začal vstávat ráno
již před úsvitem pekla.
Cvičil tělo, mysl, ducha.
Úsměv od uchu k ucha.
On věděl jak mluvou zvlhčit
ústa došedší sucha.
Ach té škody, brečte, děti.
Teprv teď to všechno začne,
neboť láska skýtá oběti,
jež jsou u Poutníka značné.
Poznal dívku spanilou,
již vídá každý den.
Nemá duši nahnilou.
Je celý jeho sen.
Tak začíná putování
chalpce, jenž znovu ožil.
Zanechte svého hodování,
pomlčte a plačte.
Doufejte, však tiše,
neboť láska bývá plachá
a Poutník onu plachost požil.
Tak začíná střídá chlapce,
jenž se do ranní mlhy noří.
Dříve srdce skor nebilo,
teď však přímo hoří.
A ovládajíc celé tělo
láska prý i duší boří.
BDIVÁ
Zaháněti pudům citu
bylo dáno Poutníku.
Nahý bdě v noci skrytu
vychutnává doutníku.
Doutník utkán z trpkosti,
jež naplňuje duši.
Duše zmrzlá ke kosti.
Dívky, zacpěte své uši!
Kouř mi do úst vtéká,
jako letní mlha k ránu.
Obeplouvá tělo chlapce
ušťedřujíc ránu.
Tělo mé se vzpíná,
chlad se v duši rojí.
Třeba se zas zhojí.
Mře citu ústrojí.
Mlho, zmiz z mého všeho!
Pochmurně prodlévám nocí,
šťasten pak Poutník prosí:
- Zbav mě všeho zlého!
KONEC POUTNÍKA
Krápe na sklo okenice
slza tmavých mraků.
Kostra sedíc pozoruje
pokoj plný znaků.
Rozličné to vidí tvary,
snad smysl ani nemají
a stále se tak hýbají!
To stíny spolu zpívají.
Stále na sklo čiré krápe,
venku už se setmnělo.
Stín se zvolna k oknu drápe,
do světla se sápe!
Chtějí se ve světle schovat
před pohledem kostry.
Nechtějí již pozorovat
pohled její ostrý.
Kostra bezcitného muže,
jež sám životem putoval.
Mlha jeho plíce dáví
a slyšet je slabounce v dáli
cit chlapcův, jenž dokonal.