Autorka: Mária Volmanová

ČEKÁNÍ

Mokrá sedím za deště na vlhké lavičce

vedle mě třese se zimou prokřehlý pes

od rybníka táhne pouze mrtvolný chlad

jako by umrlec chtěl se dotknout mých ramen.

A proč vlastně tu takhle v dešti sedím?

Skrývá se za tím  jeden prostý důvod

který však pro mě je nade všechny.

Už víte o co se jedná?

Možná v rybníce smočím si svoje nohy

prý za chladných dnů zdá se voda teplá

nějak snažím ukrátit si čas dlouhého čekání

čas, který se přímo nekonečně táhne.

A na co, či koho tu čekám?

Pořád vám to nedocvaklo?

Tak já vás ještě chvíli nechám hádat

ještě chvíli vás budu napínat jako strunu.

Prázdný pohled do velké dálky

jako bych slunce vyhlížela snad

a přitom nevidím vůbec nic

jen s myšlenkami odplouvám.

Už zase na hlavu mi spadla kapka

však nějak zvlášť ji nevnímám

protože pomalu opouštím své tělo

vznáším se jako ve větru celofán.

Když vtom ozve se: „Cink!“

Já do těla vrátila jsem se

stalo se to na co jsem čekala

přišla mi od něj zpráva.

ZÍTRA

Zítra ráno vstanu 

unavené oči vzhlédnou,

asi sama sobě kopu jámu

vždyť tohle hřebíky do rakve jsou.

Do sebe kopnu litr kávy

zornice se rozšíří

vyběhnu, nejsou v tom čáry

hodinu energie vydrží.

Pak zase baterky jsou vybité

nemám s sebou náhradní

proto odpoledne je vcelku zabité

dobiji se až o pauze polední.

Pak aktivita pomalinku vzrůstá

z lenochoda na veverku

že přežiji jsem si vcelku jistá

dokud neuvidím peněženku.

To mě infarkt chytí určitě

však život měla jsem hezký

smrt ale říká: „Nechci tě!“

Tak zítra zase, no, to je těžký.

JEDEN OBYČEJNÝ ŽIVOT

Hodili mi okoralou kůrku chleba

prý mi to stačí

a pak vyhnali mne od dveří.

 „Táhni o dům dál!“

Tak to šlo den co den

nic se nezměnilo

spát ve stoce jako smradlavá krysa.

Anebo? Čekat!

Každý krok mě stál drahocennou sílu

ale pokračovalo se

až do posledních chrchlavých vzdechů.

Pak už nebylo nic!

U  silnice hnít nechali mě

stará dáma odplivla si

až do rozkladu hnít tu budu.

Protože takový život žije Toulavý pes!