Autor: Ondřej Pavelka

TAJEMSTVÍ JEDNOHO

Lampa svůj hřbet nad stolem hrbí,

když pod ní škrabal papíry mrví.

Obluda, které se pod její dlaní

papíry na hroby a odpad mění.

Nesnáší sebe, nesnáší svět,

však hned na jeho oslavu ódu chce pět,

divný to tvor v té místnosti žije.

Miluje, křičí, své slzy pije.

Schovaný za svými rými a verši,

kam skládá svou černou, spálenou duši,

zamyká dveře své popsané cely,

kde do listů ďábla svých myšlenek vtělí.

Bloudí pak ve stínech, kápě ho halí,

jak výjev z obrazu, co maloval Dali,

pod maskou úsměvu se skrývá škleb,

oči, dva uhlíky, na srdci led.

„Duše je na prodej, nemáte zájem?“

Prosívá pod vlivem svých veršů mámen.

A pak se z místnosti ozývá vytí,

jak rychle ztrácí svůj důvod k žití.

Ponořen do lázně z Básní z hrobu

si já svůj hrob tak pečlivě kopu,

až bude hotov, ulehnu v něj,

teď na mne, Světe, ódu ty pěj!

BEZ NÁZVU

Viděl jsem město v plamenech stát.

Hleděl jsem na ně údivně,

na město velké a nevinné,

stál jsem tam jako jeho kat.

Z hořících domů ženy s dětmi,

křik a praskání všude kol.

Krásné to město, srdce bol,

však brzy již v popelu zetlí.

Ohnivé pařáty chvátily,

plameny vrhaly rudé stíny,

lidé volali jmény svými,

zda-li své blízké ztratili.

Trámy a kameny v ulicích,

zvuky skleněných oken třesků,

však vše zmizí již za rozbřesku.

Milion jazyků jiskrných.

A ráno město je popelem.

nikdo nezpívá ni nevolá

i všechna robátka skonala.

Zbyla tu jenom černá zem.

MŮJ ANDĚLI SMRTI

Když se mi do snu jak můra vkrádáš

přál bych si zas jen s tebou být

a v duši je zase ten starý cit,

však ty se minulosti vzdáváš.

Pak chodím bos po mokrém poli,

snažím se na tě zapomenout,

vidět tvou tvář tmou zahalenou,

dokud mne nemoc neskolí.

Ty přijdeš až budu odcházet,

vezmeš mne za ruku jak anděl jasný

a smrt mi bude jak můj sen vlastní

a ty mne odvedeš do sna zpět.