Autorka: Tereza Vitoušová

KDYŽ NÁM BYLO SEDM

Vidím tě a vzpomínám,

jak nádherný byl svět

tenkrát, když jen sedm

nám všem bylo let.

Jak jsme bezstarostně proplouvali životem a mysleli,

že zázraky se dějí.

Jak jsem věřili, že zlo se dá porazit dobrem

a všichni nám štěstí přejí.

Jak jsme ve snech stavěli paláce,

vyhrávali turnaje a poráželi obry.

Jak jsme si pro sebe říkali:

"Byl skvělý začátek, tak i konec bude dobrý."

Byli jsme bezstarostné hrající si děti,

s úsměvem, jsme šli životem dál.

V tom druhém jsme nacházeli oporu,

tak co víc by sis přál?

Ale pak už byl čas dospět,

alespoň tak jsi to říkal ty.

Prý byl čas hrát další hru,

vyložit z rukou nové karty.

Avšak v kartách jen samá práce,

od rána do večera, celý den.

Několikrát jsem tě prosila:

"Pojď si zas na chvíli hrát ven."

Ale ty ne,

prý že dospělí si nehrají.

"Přestaň být dítětem,"

všichni mi říkají.

Ale já je neposlouchám.

Utíkám po louce, dávám babu sama sobě.

Doufám, že se ke mě přidáš,

ty jsi však stále zavřený v domě.

Vím, že někde hluboko pod tou maskou,

je malý kluk, který si chce hrát,

a myslí si, že když je dospělý,

nesmí mi to najevo dát.

Chtěla bych ti ale říci:

"Hoď to teď za hlavu, je to fuk.

Buď zas alespoň na chvíli

malý neposedný kluk.

Ignoruj pohoršené pohledy

od lidí, kteří nevědí,

že nejlepší způsob,

jak být dospělý,

je chovat se praštěně, být veselý,

a trávit čas se svými přáteli.

Protože opravdová přátelství neznají hranice..."

CO MI VÍTR VZAL

Tak stojím a přemýšlím,

co vítr mi vzal.

Po čem jsem netoužil,

o co jsem nebojoval.

Tak stojím a přemýšlím,

kam můj život jde.

Proč míří do háje,

kam ten svět spěje.

Tak stojím a přemýšlím,

o dalších dnu.

Co stane, co bude

jenom v mém snu.

Tak stojím a přemýšlím,

kde smysl je.

Kam rozum se vytratil,

proč srdce bije.

Tak stojím a přemýšlím,

co vítr mi vzal.

Co sebral mi násilím

a co jsem mu dal.

Tak stojím a přemýšlím,

kam vítr vane.

Kam odnáší vzpomínky

nepoznané.

Tak stojím a přemýšlím,

kdo pomůže mi?

Když doufám v záchranu

na téhle zemi.

Před zlem a zlobou 

jen láska mě zachrání 

Tak modlím se v Osud

činím pokání

Až vítr odnese hříchy mé

Pak půjdu klidně dál.

S čistým štítem, poučený

Proč bych se světa bál?

Co vítr mohl, to už mi vzal,

a tak jdu vpřed, dál a dál.

TEHDY SMRT ŘEKLA, ABYCH ŽILA

Ptala jsem se Smrti

plná zvědavosti:

„Jsi konec či začátek další povinnosti?“

Ona se pousmála,

asi vycítila,

jak jsem se bála.

„Tvá existence je jak kniha,

narození nová dvou stránka.

Plná života, jak z kapek studánka.

Někdo čte rychle,

někdo pomalu.

Někdo dostává štěstí jen pomálu.

Já jsem ta, kdo otočí ti stránku.

Co bude pak? Těžko říct.

Novým dobrodružstvím vyrazíš vstříc.

Smrt je jak konec, tak začátek.

Nikdo neví, co bude pak.

Příští stránka může přinést strach.

Nikdo neví, co bude dál.

Jen hlupák by se nebál

neznáma a tajemna.

Avšak nezapomeň žít.

Žít, jako bys měl umřít dnes

a odejít se mnou do nebes.

Žij a dobrých věcí nelituj,

za rozhodnutím svým si stůj,

s úsměvem okolí pozoruj.

Prostě žij, buď sám sebou.

To je to správné řešení,

jak po smrti dojít spasení.“

Tehdy Smrt řekla, 

abych žila.

Ta ironie se mi zalíbila.

Žila jsem s úsměvem,

prala se s Osudem,

vyhrála jsem snad.

Pranici za lepší svět,

až už tu nebudem,

aby krásný to byl čas.

Když přišla ta chvíle,

jen jsem se usmála.

Za průvodcem se vydala.

Smrt mi podala pomocnou ruku,

otočila stránku

a já začala od začátku.

Pomohla mi překonat strach,

že přeměním se jen tak v prach

a duše se vytratí.

Rychle, vzápětí.

Jen co vydechnu naposled

a opustím tento svět.

Tehdy Smrt řekla,

že je čas jít.

Někde jinde zase žít.

A tak jsem šla s úsměvem dál.

Tehdy Smrt řekla,

abych žila.