Autorka: Tereza Vitoušová

CHCI BÝT JEN LÍSTEK

Běžím a utíkám,

ženu se dál.

Není tu nikdo,

kdo by o mne stál.

Ženu se, utíkám,

tečou mi slzy.

Jsem sama na světě,

lidé mi schází.

Však jen pro jednoho brečím,

pro jednoho utíkám.

Na zemi pak klečím

a okolí nevnímám.

Koukám se na stromy,

nic mi krásné nepřipadá.

Vidím jen lístek,

jak sklesle k zemi padá.

Lehám si vedle něj,

skláním se k zemi.

Pro sebe šeptám si:

"Prosím, pomozte mi."

Ze země zvedám se,

nechci tu být sama.

Utíkám za Tebou,

běžím do neznáma.

Po chvíli znaveně

k zemi padám.

Chci být jen lísteček,

nic víc nežádám.

Chci být jen lístek,

který se k zemi nese.

Chci být jen lísteček,

nebýt sama v tomto lese.

Běžím a utíkám,

mám přání jediné.

Chci být jen lísteček,

pak vše zlé navždy pomine.

NADĚJE

Když jsem tě prvně potkala,

byl leden, já na zastávce,

nesměle jsem se usmála.

Měla jsem naději na lepší den

Když podruhé jsme se setkali,

byl únor, já v kavárně,

do řeči jsme se pustili.

Já měla naději na přítele jen

Potřetí, to dali jsem si sraz,

byl březen, já plna radosti,

doufala jsem, že uvidím tě zas.

Měla jsem naději, že nebyl to jen sen

Už ani nevím, kdy to bylo,

přišel polibek, já s úsměvem,

být s tebou se mi zalíbilo.

Měla jsem naději na krásný vztah

Pak to šlo dál, už nevím kdy,

byla jsem tvou, já s radostí,

prožívala splynutí nás dvou.

Měla jsem naději na život s tebou

Jednoho dne klekl jsi na zem

znovu leden, já s nadšením,

přijala prstýnek, v němž kámen vsazen.

Měla jsem naději v manželství.

Pak před oltářem řekl jsi „ano“,

byl únor, já se souhlasem na rtech,

netušíc, že ztratila jsem všechno.

Měla jsem naději v životě mém.

Však ten den, kdy změnila jsem jméno,

byl osudný, já lituji dnes,

Zbyly jen příkazy: „Udělej to, ženo!“

Ale já stále měla naději.

Když přišel jsi jednou v noci opilý,

samý vztek, já boxovacím pytlem,

kapičky krve zem kropily.

Já měla naději, že zlepší se to pak.

Však trvalo to stále dál,

byl leden, já litujíc,

tys se vztekem v tváři stál.

Mě zbyly jen plamínky naděje.

Chtěla jsem odejít. „To nemůžeš!“

Nejvíce bolí rány od toho,

koho miluješ.

Naděje pomalu zhasíná.

Nezbyla síla něco změnit,

nezbyla touha bojovat,

nezbyla síla okolí to sdělit.

A naděje? Ta zmizela.

PROMIŇ

Vím, že jsem stvůra,

která ti ublížila.

To já jsem ti zabránil,

abys běžný život žila.

Nesnáším sebe,

já jsem ten zlý.

Miluji tebe,

avšak ublížim-li?

Jsi příliš dobrá,

to mé zlé srdce ničí.

Avšak odpuštění?

To se má duše nenaučí.

Zničil jsem sebe i tebe,

už je čas odejít.

Vím, že nepůjdu do nebe.

Je pozdě staré křivdy napravit.

To co jsem udělal,

to nejde odpustit.

Prosím, zkus se smířit s tím,

že musím tě opustit.

Vím, že má báseň hříchy nezpraví.

Tak prosím, ať mi bůh odpoví,

jak odčinit to, co jsem udělal

a s čistým štítem zas jít dál.

Prosím o odpuštění,

i když to nejde.

Ale vlastně,

co na tom sejde?

Sám sobě nikdy neodpustím,

že jsem ti ublížil.

Že jsem se k tobě vůbec někdy

na dosah ruky přiblížil.

Promiň za všechny hříchy mnou spáchané,

snad k tobě vítr mou omluvu zavane.

Promiň, že jsem tím, kým jsem,

a že tvé srdce zranil jsem.

Promiň, je mi to líto.