Autorka: Kristýna Břečťanová
MŮJ ANDĚL-MÁ MATKA
Ležela v posteli, bílá jako stěna
s peřinou u brady, tichá, co pěna
nedutala, oddychovala v nepravidelné době,
spíše než na to její, sáhl jsem na srdce svoje.
Pozoroval jsem ji s ustaranou tváří
a za oknem tušil oslepující záři
anděla, co vyzve ji k sobě domů
chvíli, co ztratí se mi v bodě zlomu.
Krůpěje potu stříbřily se jí na čele
co dotkl se jí někdo, přeběhl mráz po těle
rty rozpraskané jako kry ledů,
přesto stále vydávala omamnou vůni medu.
Její oči už se dávno nezračily v těch mých
modré co studánky, s tečkami, co sníh
líčka ztratila barvu života,
v černých jejích vlasech se tmavila nicota.
I když tu stále byla, ztrácela se před očima
a já stále se obával, když doba znovu pokročila
bál jsem se toho, že nevydechnu v pravou chvíli,
co za matkou uvidím jen šáteček bílý.
NEVĚDĚLA, NETUŠILA…
…POZNALA A POCHOPILA
Dlouho, dlouho skrývala před ním tvář,
dlouho, dlouho oslepovala jí jeho zář
vždy, když na zemi pod ním stála
hned se jeho velikosti bála
a připadala si hrozně malá,
až moc.
Netušila, že daleko cennější než věci, jsou chvíle
okamžiky, vzpomínky, vytyčení cíle
pocity, které do ní vhání žal i potěšení
a že nic většího, než život opravdu není,
je to obrovská moc.
Najednou sedí, sedí na kamenné zídce
a namísto volného ptáka, je ptákem uvězněného v klícce
nemůže vzletět, nemůže vzdechnout,
bojí se všeho, i na kolena si kleknout,
přes den i přes noc.
Připadá si závislá téměř na všem kolem,
na šumu vln, zpěvu větru, jen ne na své ,,sbohem“
nechce přijít do styku s pohybem těla
a už vůbec nechce smrt, co přišla by tak smělá,
prosí o pomoc.
Tak, jak nemůže vystát nic, hlavně sama sebe,
tak prosí anděla, co snesl by se z nebe
aby ji odpověděl na otázku, kterou v hlavě má
a aby ji dočista oprostil od myšlenek, kterými byla posedlá,
tak moc.
Anděl přilétl a přisedl si vedle
ona započala vyptávat se hnedle:
,,Pověz, anděli, zdali můj nezdar v poslední době,
souvisí s minulostí, kdy Bůh byl původ při mé zlobě,
v den i noc?“
Anděl pouze přikývl
ohlídl se a odlítl
ona už ví, že se na krajní mez vyhnala sama
a že bojácnost z Boha, tedy i ze života je bezedná jáma,
už z ní nechce volat o pomoc.
,,Já už vím, že Bůh je vše, co život mi plní
co mě hřeje, svrbí i brní
bez ohledu na to, zdali je to dobré či zlé,
vyplňuje to různorodě: chvíle mé, život můj, životní chvíle mé.
Avšak, jako všechno, to háček má
vím, že přesvědčit o tom velkou práci dá
přesto věřím, že lidé žijí-tak jako já,
právě proto, aby to všechno pochopili-jako já“,
zvolala k nebi.
POHÁDKA ŽIVOTA
Těžko říci, která z věcí,
čar a kouzel, sil a mocí
barví růžovou cestu pohádek,
tam a zase nazpátek.
Kouzelný štětec či kmotřička víla
naše fantazie, nebo abstraktní síla
důvěra v lásku, víra ve štěstí a sny,
možná snad každá ojedinělá chvíle, co skládá se v ojedinělé dny.
Pohádka korunuje naše sny
a přestože o životě nevypráví
má za sebou hodně kritiky a slávy,
tak jako život samotný.