Autorka: Eva Novotná

Z BÁSNICKÉHO SRDCE

Až jednou budeš na rozcestí stát

a mysl ti místo ráje ukáže stepi,

nezapomeň, že srdce nenechá tě se bát

a místo ke dnu ponese tě k nebi.

Až pomyslíš na své chyby

a na minulost ztracenou,

vzpomeň si, že ti všichni dávali věrné sliby...

Jejich chyba, ztratili duši tvou nádhernou.

Jednou ti dá svět důvod se trápit,

místo slz měj v obličeji smích,

brzy přijdeš na to, že je čas to zlo spálit,

nikdo nepředčí víru v očích tvých.

Připrav se, budou si tě dobírat 

a říkat, že oproti nim jsi nic.

Tyhle lži ti mají pomoct sílu nabírat

a říct: My textaři jsme něco víc!

Ukaž jim, co znamená síla slova,

které je myšleno z básnického srdce.

Nechceme být pod nátlakem zase znova,

jsme sví, i když to moc nechápavců nechce.

Tohle je cesta plná trní,

ale i slavných modrých růží,

dobro o nás ti chápaví tvrdí,

ale omluvu nedají, i když ji dluží.

Jednou tvé texty pozná svět,

už nebudeš poupě, ale půvabný květ,

protože jsi měl touhu a cíl,

bez ega, s obdivem - to je to, o čem jsi snil!

PROSÍM, VĚŘ MI

Žádám jenom jediné, prosím, věř mi,

nechci být jak princezna mezi věžmi.

Vím, že zradu nevnímáš, dobře vím to,

temnou duši neskrývám, hledám místo.

Vím, že mě teď nesnášíš, už máš důvod,

jen prosím nezapomeň na náš původ!

Smutek mysl zatemní, dobře to víš,

když člověku jinému chceš být blíž.

Vím, nejde odpustit tuhle velkou zradu,

uvězním se v srdci tvém jako ve svém hradu...

Co bys jenom dělala na mém místě?

Vím, že něco podobné, vím to jistě!

Jak bys získával zpátky svoji sílu,

když už nemáš nic, ani svoji víru?

Slova nestačí v tuhle slabou chvíli

a tvoje srdce to ví, ušli jsme míli.

Ty víš, co jsem zač, jenom temná duše,

která vše způsobí, která za všechno může...

Padám na kolena jako kdysi

a v tu chvíli jsem viděla tvoje rysy.

Už nevím, jak doplnit  tyhle řádky,

možná by bylo lepší říct: Chci tě zpátky!

Srdce bolí víc, ty víš jakou silou!

Jenom ty víš, jak jsem na tom se svou vírou!!!

Jenom chci odstranit ty zlé mraky,

víš, co chci říct, znáš mé znaky.

Chyby nejde vrátit zpět, jenom řešit

a pravda je, že s vírou tvou nemůžu se měřit.

Prosím, odpusť bláznovi, co tě chtěl jen zpátky

a jen kvůli tobě psal tyto smutné řádky.

Jen ty máš to dobro v srdci

a já se už hádat nechci!

Nezapomínáš a odpouštíš jako věrný člověk

a víš, že cenu nemá opouštět lidí několik stovek,

já se jen chci zase smát po tvém boku

a nasměřovat světlo své k tvému kroku.

Cenu nemá být sám

a abys mi věřil, za to cokoli dám,

chtěla jsem jen vědět, jestli mám u tebe ještě místo

a v srdci chci mít navždy čisto.

JEDEN Z MILIONU

Jak má člověk vědět, kde je cesta,

když je jeden z milionu, ze sta,

jak pozná, že je výjimečný a lepší?

Začíná to uvnitř, když po tobě všichni ječí.

Jak poznám lásku, když se mě straní,

jak poznám světlo, když mě temno chrání?

Jsem nic, nebo něco víc? Nesmím toho nechat,

nic o mně nevíš, tak mi přestaň do toho kecat!

Ve dne se směju, v noci řeším, oči plné slz,

meče osudu protínají mě skrz.

Špatně dýchám, jen málokdo to slyší,

moji myšlenku a duši jen málokdo šíří.

Každý cítí bolest, ale v jiné výši,

záleží to, kam člověk míří.

Každý má cíl a překážek moc,

nikdo neví, jak dopadne dnešní noc.

Každý zažije svůj velký pád,

záleží, jak ho ustojí.

Každý má někoho rád,

zaleží, jak se kdo do boje vyzbrojí!

Budoucnost je dlouhá,

nekonečné  jsou naše cesty,

v hlavě mé myšlenka pouhá:

 moje touha a cíl jsou texty.