Autorka: Ema Tomanová

SOCHAŘ

Pod rukou tesám

šedou tvář bez grimasy.

Tak božsky nevinná.

Je ideálem krásy.

Dlátem a kladivem

pohladím kámen.

Pohledy studené

těmi jsem mámen.

Chtěl bych políbit

rty nehybné.

V dlaních rozehřát

srdce kamenné.

...

Jsem obětí

svého díla

jediné co smím je

se dívat.

JEDNA CHAOTICKÁ

dolíhá na mě

(křičí)

silou svejch betonových zdí

(dusí se)

utíkám

(ne!)

snad mě nechytí

(šedej přelud!)

zdrhám dál

(zakopává)

ale

(bezmocně leží)

už mi šlape na paty

(nemůže dál)

jo… už mě má

(padá k zemi)

stovky jmen

(šeptá mu do ucha)

tisíce tváří

(křičí děsem z její hrůzné tváře)

miliony strachů

(Smrt se skloní k němu)

chytá mě do náruče

(polibek na čelo)

Klíží se mi oči. 

Ponořím se do dalšího snu. 

Usínám. 

Tentokrát už nadobro. 

Poslední polibek na cestu. 

Upadám do černočerné tmy…

Sbohem.

BÁ(S/Z)EŇ

Jednou psal báseň

a nazval ji „Radost“.

Protože to cítil, když ji psal.

Jednou měl dívku

ale nikdy jí neřekl

jak moc ji miloval.

Jednou měl přítele

ale nikdy mu neřekl

jak moc pro něj znamená.

Když pak kdysi bujná jeho kštice

zbělala a zeřídla,

když stál už jako věchýtek.

Ve stáří bázně své litoval.

Sesul se na zem

a s posledním výdechem zasípal.

„Jsem sám.“

Ale nikdo nepřišel.

Nikdo

na dveře neklepal.