Autor: Jan Páleník

BANQUET

Dešťová voda jednotvárně po vysokých oknech stéká

Stříbřitými nebesy byla přes střechy přemostěna tichá řeka

Dole uvnitř zatím všichni lidé spí

Horkem chladivého pití zmoženi

Pod přikrývkami těžkého vzduchu

Nechávají své myšlenky plout pryč od ruchu

Po peřejích co na obloze bouřka tvoří

A nocí ohořelé ulice jimi něžně moří

Dešťová voda stéká po pouličních lamp obloucích

Které ledový vítr ohýbá a rezavý vydává smích

Nic z toho nedolehne do horoucího sálu

K ospalému zakončení stále němého bálu

Jež staví zlatavý třpyt proti černomodré noci

Uhlazené a čisté sny proti denní bezmoci

Jasné hvězdy proti mračnům soucitným

Hustý opar proti mrazům blankytným

Proto dešťová voda po únavě slibuje zapomnění

Kde bdělé obezřetnosti už víc není

Tam spolu se spánkem hluk v jemný zpěv ticha promění

PARANOIA, PRONÁSLEDOVÁNÍ

Byla tma, pozdní hodina a venku na ulici

vrazil do mě přízrak, přízrak doby navždy spící,

bledý hlas stranou mě táhl a šeptem snažil se mi něco říct,

ale já neposlouchal, neviděl, slov nevyřčených chtěl jsem se zříct,

nezajímalo mě, ani v nejmenším, co noci tak naléhavě spílá,

proč křičí hlasem nepohnutým a bez výrazu do očí zítřka zírá,

stejně jako na mě, stále stejně,

stále stejně, beze změny,

raději bych znovu usnul

někde daleko.

SLED NEOLOGISMŮ KOLEM JEDENÁCTÉ HODINY VEČERNÍ

Starý bubák z 15. století

sedí u baru a snad brzy vyletí,

on pamatuje války veškeré, popela a ohně zmatek,

teď ale pouze vilně zírá na dámu v černočerných šatech.

Pobledlá žena v šatech večerních,

jíž by mluvka rýč nutil samý hřích,

nad polem se sklání v šatech večerních

a okopává tak, aby zakryla svůj smích.

Smích zasvěcený zní poněkud nejistě,

jak vysvitá jeho pravá neznalost dějiště,

proň sám nebyl nikdy stvořený,

ale kam přesto násilně vpáčí své kořeny.

Strom, jehož kmen schne v časy nepravé

a listy s hněvem září barvy řezavé,

napůl je mrtvý a napůl pučí,

v průměru proto žije, ač „život“ ho mučí.

Živá voda v řece místo života pouze bičování strmým proudem dává,

trhá mlhu na kusy, ale ve svém novátorství stojatou nakonec se stává,

na jedné straně růst zoufale podpořit se snaží,

ale jinde přitom sama na lukrativní nehybnosti baží.

Opuchlá tvář nad barem na štíhlých rukou elegantních,

oděná do černočerných šatů večerních,

plní vzduch parfémem štiplavé chuti zázvoru,

usmívá se a topí štěňata v plechovém lavoru.

Strop pokrytý světly žárovek, oslepující žlutí

a dole hrdla lahví, co táhnout vzhůru pro přežití se nutí,

dotknout se brání jim hranic reality prokletí

a v střepy místo toho bezvýsledně se rozletí.

Tázavé tóny kapely beztvarých kubistů na varhany

vydávají nástroje jejich vyrobené konzervativními venkovany,

v baru plném rozbitých zářivek a předem neurčených rolí,

co stojí v zemi zemědělské osaměle, vprostřed rozoraných polí.

Na umělohmotné židli pesimismu fakty podepřeného

umělec sedí, co kreslí podobiznu světa zavrhovaného;

jeho honorář pak ve vteřině promění se v sklenici a v ní čistý líh

pro onu selku v šatech, pro selku v černočerných šatech večerních.