Autor: Antonín Hubík

ŠEPTANÁ LÁSKA

Pojď ke mně, ty má krasavice,

ke svému švábu bez kasty

zatáhni drápky, lítá lvice,

budu ti šeptat kontrasty...

Jsi smilnice mé plytké schrány,

jsi smysl mého života,

Jsi hnisem, jež mi hyzdí rány,

i krev, co ve mně klokotá.

Tak rychle vždy se před očima

měníš a střídáš nálady,

Prchlivý plamen v tobě dřímá,

šeredný zmetku bez vady!

Nesmírně něžná ukrutnice,

Smířlivě skromná harpyje!

Dávám ti srdce. Ber i plíce,

to už mě sotva zabije!

...Zůstáváš cizí, ač jsi moje.

Děláš mi radost, cpeš mi žal,

sypeš mi písek do orloje - 

než bez tebe bych netikal.

RŮŽE

Sedm dní mi doma na stole

vadne rudá, trnů prostá růže.

křehne, chřadne a má nevole

proti tomu sotva něco zmůže.

Sedm nocí růži sleduji.

slabý stonek kvapně ztrácí sílu,

rudé listy v čerň se bědují,

květina se láme do pahýlu.

Beru její torzo do dlaně,

mimoděk je ještě napůl lámu,

koš je zrovna blízko na ráně - 

čas nasytit jeho zvící tlamu...

Růže je pryč – tlumím představu,

jak jí svědčí teřich popelnice.

růže je pryč. Sotva po právu.

A já kytky netrhám už více.

CESTA NA JINÝ MĚSÍC

Spatřil jsem krátery

zhrubnělý reliéf

Rozpíssný šedohnět 

Městouských šedavých

Smazaných úsměvů

Slyšel jsem splátlání

Splemtlavé plesktání

Meteorů na těstovský povrch

Vrásčitý rozbrázděný

Za měsíční moře dlouhých let

Ňáký lidi už i tam prej byli

A co na tom? Vy teď vlastně taky

I když jenom stručnou sypkou chvíli