Autor: Jakub Hodulík

LOUČENÍ

Z novin: „S nejvyšším úbytkem obyvatel opět zápolí okres

          Karviná, který jen za posledních sedm měsíců

          opustilo 2031 lidí…“

Časného rána, vzduch nasycen byl aerosoly,

a zrudla obloha, v odlesku kaluží.

Zaskřípe brána, a srdce nezabolí,

proč taky proboha, nic ho tu nedrží.

Kufry se houpají, nizoučko nad asfaltem.

Vrabci si zpívají, jak racků roj nad Baltem. 

Kola se otočila, ulicí smutek šel,

vzedmul se vítr, a mlha odplula.

Jen motor zaskučí, čas jít už nadešel.

– Aplaudi, acta est fabula.

Pro úprk z nesnází, pro útěk od otěží,

jen svatá Barbora, potichu naříká.

Paprsky prochází, lesem těžebních věží.

Krajina z Měsíce, za oknem utíká.

Za černým pohořím, jde alej komínů,

krčí se dědiny, aleje ve stínu.

Snažím se zapomenout, na dětství mezi uhly,

být chvíli optimistou, sval smíchový je ztuhlý.

Slza ukápnula, očka se prolnula.

– Aplaudi, acta est fabula.

Svědky jsou oblaka, krvavě zbarvená,

provází z rodišť ven, za lepším budoucnem.

Bída je vyláká, podlomí kolena –

pár lidí každým dnem, za pozlaceným snem.

Nikdo se nevrátí, do rodné špíny,

snaží se vytratit, jako s večerem stíny.

Přilby se míhají, fabriky vydechují.

Už pěknou řádku let, z koksovny mraky plují.

Žije se ve strachu, že by pec zchladnula.

– Aplaudi, acta est fabula.

Zbabělci mizejí, z bojiště bez boje!

Jen hlupák zůstal by, v tom pustém místě!

Vždyť nikdo netají, divné je oboje.

Těžko je rozhodnout, ví každý jistě.

Adresa zůstává, mysl už prchnula.

– Aplaudi, acta est fabula.

SAMOTA

„Z očí do očí sám, sobě se zadívám.

Ten odlesk v kaluži, dekády dobře znám.“

– Duhovky stříbrolesklé, jako je ocel z Třince,

a v dlani radost ve skle, za níž dal zbylé mince.

Od čela na ústupu, špinavě bílé vlasy,

košili kolem trupu, kalhoty vykasal si.

A líce zbrázděné, jak haldy na Lazech,

srdce poraněné, rty těžko lapou dech.

Sedící na lavici – pohled dost neveselý.

„Jen mi dovolte říci: 

  – Brzo jste zapomněli…“

„Občas se budím chromý, prohlížím z okna s žalem,

chodníky mezi domy, zalité mléčným kalem.

Odjistím okenici, a hned se lépe dýchá,

když v každé mojí plíci, dehet příjemně píchá.

Zažil jsem větší krásu, když duše byla mladá,

koks na běžícím pásu, u čelby proplá záda.

Jó to jsem býval havíř, a nikdo nebyl víc.

Co je dnes komu po tom? Stejných je na tisíc.

V dřevěné kolonii, jsme finský domek měli,“

řek‘ jsem a sklopil šíji.

– Brzo jste zapomněli.

Dřív trsy komínů, rašily z černé země,

rozličných odstínů, opar je halil jemně.

Dnes trsy přebujelé, začaly zvolna vadnout,

končí se vše veselé, strach začal městu vládnout.

Peníze umí zmámit, tak zpustla města plná,

zmizeli bližní, známí, jako když spláchne vlna.

A jako po té vlně, mřou ryby na suchu,

mě samotného starce, nechali v městě duchů.

A tak se život táhne, z neděle na neděli.

Po lásce srdce prahne.

– Brzo jste zapomněli.

Když roztřesenou dlaní, kynu na černý val,

tam, kde náš domek stál, kde já jsem bydlíval,

možná jsem vlastně k smíchu, možná úplně celý.

Tak slabě šeptám v tichu, ač mám hlas rozechvělý:

– Brzo, tak brzo jste zapomněli.

CÍNOVÁ MŮRA

Když město usnulo, kraj tmou se skvěl,

uplynul okamžik, úplněk vzplál.

Nadějí zesnulou, vzduch zavoněl.

Jen skromný návštěvník, se jím třepotal –

maličká můra ve svitu měsíce, ten posel šera.

Svítí se kovově temnotou ulice, noční drahokam mžiký.

Vznáší se povětřím, s lehkostí pera –

cínová můra, a v ní kus poetiky

Vlní se jedna z cest, jíž kdysi domky uhly.

Nad cestu šedě ční, cimbuří z panele.

Line se řadou měst, kroutí se v pravé úhly. 

Místa, kde marně básník, hledal by přátele.

A do té skepse, kde verše rychle vadnou,

a do té prózy, kde šanci nemá žádnou,

i nejskromnější sen, nic bez suché logiky, 

přilétla můra, a v ní kus poetiky.

Tak vnesla kouzlo své, do nejtemnějších časů,

kdy slunce zapadlé, nedodá kousek jasu.

A náhle zvláštní hluk, utíná tichou chvíli!

Světelné kužely, prolétly ostře stínem.

Jak v šiku jdoucí pluk, zlověstně motor kvílí.

V tu nespatřeny nikým,

stěrače setřely, můru i s jejím cínem,

i se vším cínem, v němž byl kus poetiky

Don Quijote zahuben, nebylo třeba dýky.

Budiž jí lehká zem, 

po srážce s čelním sklem.

Svět ztratil můru, a s ní kus poetiky.