Autorka: Natálie Kopelentová

DÉMON

V srdci svém zjizveném,

Opuštěném a bolavém,

Známou tíhu cítím,

Když do prázdna hledím.

Schovaná pod rouškou tmy,

Sama sobě nalhávat chci,

Jak skvěle je mi,

Přitom cítím bolest v srdci.

Mokré vlasy přes ramena,

Lehce spadají mi ve vlnách,

Temné kruhy pod očima,

Pomáhají schovat můj strach.

Avšak nevyspalost a únavu ukazují,

Jak temný stín na zemi,

Řasy mé oči skrývají,

Když sklopené jsou k zemi.

Prázdnotu mé duše,

Neprotne ani tupá bolest,

Hrneček rozbíjím jednoduše,

Mám z toho úlisnou radost.

Jak anděl noci,

Potuluji se po chodbách,

Chci vůbec pomoci?

Od té mé nemoci?

Jak v mrákotách chodím,

Do prázdna hledím,

Se střepem v ruce,

Neslyším své srdce.

A krev,

Zářivě rudá,

Průzračně čistá,

Lhostejně si stéká,

Na bílou zem.

A oteklý kloub prosvítá,

Skrz slabou kůži,

V místech kde se zdí střetla se,

Chladnou vodu uvítá,

Přitiskne se k noži,

Kůže rozevře se

Jako nekonečná jáma,

Čekající na vyprázdnění,

Sápe se na povrch,

Lepkavá kapalina.

Moje vlastní mučení,

Srdce rve mi z hrudi,

Když Démon vysmívá se mi,

Že propadla jsem jejím hrátkám.

Démon s dlouhými vlasy,

S nevinnou tváří,

Se zákeřným chováním,

Srdce tvé uloupí ti,

Na kousky rozdupá ho,

Poté podpálí ho,

A ty se jen díváš,

Bezradně kroutíš hlavou,

Nechápavě stojíš,

Se sklopenou hlavou,

A pak pomalu zjišťuješ,

Že Démon zákeřný,

Je tak úlisný,

Že ty jsi ta špatná,

Že ona je ta chudinka.

Démon proradný,

Rituály zkoušíš,

Avšak se ho nezbavíš,

Jako mor, jako bacil,

Drží se stále na životě,

Snaha tvá je zbytečná,

Opět jsi ta špatná.

Tak se zoufale zasměješ,

Rukou o zeď bouchneš,

Jednou, dvakrát, nepočítáš,

Jenom bolest si užíváš.

Jen na chvíli zapomenout na Démona,

Na představy o její smrti,

Na představy o pomstě, 

Jež nevykonaná zůstane.

Sleduješ odletující střepy,

Když hrneček o zem odhazuješ,

Střep k ruce přikládáš,

Pomalu ale jistě přitlačuješ.

Démon prohnaný,

V hlavě opakuje se ti,

Spánek odolává ti,

Zuřivost tě ovládá.

Zařezáváš znovu a hlouběji, 

Rukou praštíš do stolu,

Křičíš čím dál více zoufaleji,

Usedáš na zem.

Vzlyky otřásá se tvé tělo,

Slzy derou se na povrch,

Potřísní tvé bělmo,

Jenž zračí se ti ve tváři.

V bezesné noci,

Kdy Démon nedá ti spát,

Po chodbě bosa chodíš,

Zdí se dotýkáš,

Nehty do nich zarýváš,

Když ji v duchu proklínáš.

Démon,

Zní ti výsměšně v hlavě,

Démon,

Jedno slovo,

Jedna dívka,

Jenž ukončí tvůj život,

Démon,

Jedno slovo,

Jedna dívka,

Jeden konec.

PADAJÍCÍ HVĚZDA

V záři sluneční,

Nastává noc půlnoční,

Naše touhy se objevují,

Naše bolesti se ztrácejí.

Nastává noc,

Na zvonici zvoní půlnoc,

A moje srdce dostává moc,

Je svobodné, je samostatné.

Někde v lese vije pes,

Měsícem je osvětlena celá ves,

A tam někde za městy,

Jsou schované mé pocity.

Tam v té vesnici,

V osamělé ulici,

Bydlí ten, co mé srdce má,

Ten, kterého můj cit nezajímá.

Já vážně mám smůlu,

Stále padám dolů,

Nevidím oči tvé,

Jen ty své.

Nevidím úsměv tvůj,

Jen pláč můj,

Jen slzu, co padá z mého oka,

Udělal jsi ze mě lásky otroka.

Jen obyčejná slza,

Z oka mi kanula,

Po tváři stékala,

Toužila se schovat.

Toužila být s tebou,

Dál po tváři tečou,

Jen obyčejné slzy,

Co po tvé lásce volají.

Slza ze srdce,

Rudá je velice,

Jako má krev,

Je to zvláštní jev.

Bolest u srdce,

Chci utopit se v potoce,

V okně mě měsíc osvětluje,

Kde je ten, co mě rozesměje?

Měsíc a kolem něj hvězdy,

Hvězdy zářivé,

Hvězdy, co hledají lásku svou,

Snad pomohou mi najít i tu mou.

KONEC

V tiché místnosti,

slyším praskání kostí,

výkřiky bolesti,

rány zlosti.

Pomalu ale jistě,

vlastně ještě dítě,

dívka sotva patnáct,

sesouvá se k zemi.

Nehybně leží,

kolem ní,

jako černý závoj,

je snůška lží.

Lží o štěstí,

lží o životě,

slza z oka,

opak ukazuje.

Zoufalství v očích,

zračí se jí,

když prosí,

svého kata.

Prosí o smilování,

prosí o pomoc,

její duše mladá,

pomalu umírá.