Autor: Dominik Kraft

SONET O NÁS

Stojíme naproti sobě

v prázdném pokoji.

Vlasy do očí ti padají,

mluvíme beze slov.

Okolí v černé garderobě

halí tvá ústa,

krajina pustá,

ruce marně hledají domov.

Strach zírá zprava - zleva,

portály obrůstá vinná réva,

dlaň rozdrásaná o trn růže.

Slzy v tichu po tváři tekou,

odplouvajíce zkalenou řekou

a na záchranu se nikdo nezmůže.

SONET O OKAMŽIKU

Nad ránem, napolo bdělý,

hledajíce samotu,

přemítám o životu.

Procházím zamlklým městem.

Rozmlácená dlažba snad mi sdělí,

kolik strastí ještě musíme přestát

abychom se naučili bát přestat

a srdce se neplnilo steskem.

Z pouliční lampy žlutá záře,

kolem míhající se němé tváře

a já. Zatrpklý. Toužím.

Po krásném okamžiku

jako je tento - kdy na chodníku…

Zastavím se. Zasněný. Ležím. 

SONET O ZVRACENÍ

V prostorách patia

pod širým nebem,

zalknutý jedem

z levného pití.

Já, bezvýznamný pária

směřuji k usnutí,

jelikož mne nutí,

po boku tě míti.

Zvracím na dlažební kostky,

jak ty životní trosky,

doufajíce, že se zbavím i tebe.

Avšak, v mysli tě mám stále

- i přesto, že bych ti chtěl dát vale

a chladná zem mě zebe.