Autor: Vít Richter

OZVĚNY

Na zázrak čeká, na probuzení,

staletý spáč

v bahnité peřině

zrcadlících mezibřehů.

To ta řeka!

Ze spárů skalnatých ukusuje -

níž už spí a

vypadá nevinně -

bezbranná zrníčka zlata.

Bezbranná zrníčka,

blyštivé střípečky v hlubinách.

Navždy ke dnu hřebem horečnatým

přibila mi

chodidla prokřehlá

mrazem, co vyplavila z hor.

Má mě v hrsti!

Mate mou mysl krouživými sny –

jak řetízkáč –

a ruka postřehla,

že objaly ji mrákoty.

Krouživé mrákoty,

blyštivé střípečky v nás.

V žáru plápolajícího krbu

hoří zlatě

pradávné ozvěny

bláznivě posedlých časů.

Padesát let!

Jen půl století na rozmyšlenou,

na omluvu

očím, jež poctěny

jsou tím blýskavým závojem.

Za zavřenými víčky třpytí se netma.

A já se marně snažím

usnout.

PŠTROSÍ

U dveří zamčených kdosi,

v batohu na ramenou

myšlenku zabalenou,

chvěje se zimou a prosí.

Za branou zbabělí pštrosi,

klasicky pro neděli

lahváče otevřeli.

Ťuká a stojí tam bosý.

Po kapsách touhu svou nosí,

uhlíky vybarvenou,

to když si nevzpomenou,

kam až jim narostly nosy.

Do písku najednou mnozí,

jen aby neslyšeli,

strkají úsměv vřelý.

Ťuká a stojí tam bosý. 

Pod vousy zamumlá cosi,

posílá chladnou stěnou

myšlenku polapenou

do hlav těch, co stonky kosí.

Po kapsách pár kapek rosy,

to kdyby zapomněli

zamknout se na pondělí.

Ťuká a stojí tam bosý. 

Ťuká a ví, že jsou bozi,

co by i pro neděli

dveře své otevřeli.

Ťuká a sní, že jsou bosí.

HLADINA

Malují kroužky stejné.

Ať ostrý kámen, či pro kachny žemle,

i loďka z kůry, co tiše si sedne.