Autor: Jakub Voříšek

 

ČERNÁ DUHA

 

I ticho může hlukem být,

když beze změny věčnost trvá,

a moudrá rada hloupě znít

a poslední být láska prvá.

 

Tak černou se duha může stát,

ač v ní oči barvy tuší,

neb co mám na té duze rád,

není v očích, ale v duši.

 

Ve větru větve naříkají

a venku v děšti mokne sen,

co dva si za tmy povídají.

Že budou spolu - spolu jen.

 

 

TÍHA OSUDU

 

Hle příběh žití, příběh smutku, hle dílo lidské.

Hrdinské činy, dávné doby, síly skryté magické.

Kdo chtěl bys býti hrdinou?

Hle utrpení, zkáza, zrada, zatracení, hřích.

Kdo soudit chceš, co jiní činí z hloubi duší svých?

Kdo dal bys vše za věc jedinou?

 

Z hříchu zrozen, tížen

hříchem prvotním. Není

svobodný, kdo v život vržen.

Ráj snů a muka bdění.

Osud je pán lenní. 

 

Spasení jak bludička, co poutníky za nos vodí,

pouhým klamem je, jenž naději v lidech budí.

Spravedlnost v zatracení.

Kdo člověk , ten chybuje. Chybovat je lidem dáno.

Hněv i láska, radost i strach je lidem bráno.

Blaze prý je v zapomnění.

 

Kdo v bídě žije, kde naděj hasne,

o změnu ať usiluje, přijít nemusí.

Přijde-li, snad zítřky budou jasné.

Temné budou jistě, pokud nic nezkusí.

Smrt přijde a život zadusí!

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

Kůň přes pláň pána nese,

voda v ústech žízeň hasí.

Rozkrok o sedlo z kůže dře se

a duše doufá, že bůh spasí.

 

Čas kvapí s každým krokem,

kdykoliv může pozdě být.

Kůň pospíchá skok za skokem.

Kdo měl by, nemusí už žít.

 

Ze štěrku je pod ním cesta,

kolem hory křižují údolí,

za zločin se jezdec trestá.

Za zločin, jenž nepřebolí.

 

Věrných zůstala pouhá hrst.

Nepřítel odpor v zemích nesnese.

Zpěněná je koňská srst

a vpřed jezdec nese se.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

V dálce město, pyšné věže,

nad městem však rudá zář.

Uvnitř města dav se řeže.

V pozadí se směje lhář.

 

Oheň strávil půlku města,

zapálil ho podlý zrádce.

Nejrychlejší k moci cesta,

při občanské válce.

 

Mrštný jazyk, podlá mysl,

jako lišák vychytralý,

kdo proti němu jenom hlesl,

v dolech na smrt už je zralý.

 

Tak u moci teď sedí on

a kuje pykle, pykle kuje.

Kde smích zvonil jako zvon,

teď jen smutný vítr duje.

 

Když lid pod tyranem žije,

strach je chlebem denním,

vůle konat v lidech hnije.

Nic nezmění se chtěním.

 

Kde příkoří je a bída k tomu,

tak nějak to už bývá,

že nepodlehnou všichni klamu.

Ne každý se jen dívá.

 

Když překročí se jistá mez,

pak nezáleží na tom víc,

zda zbroj a meč ti žere rez.

Usínáš jen jedno chtíc.

 

Z pusté kobky prchnout ven

a svobodu, kterou čas ti vzal,

tu svobodu získat zpátky jen,

i když bys za to život dal.

 

Bez vůle dřív ovce žili.

Teď zasvítila naděje.

Na odpor se postavili.

Hrůza k činům přiměje.

 

Tajná rada lidí pravých

za úkol si předurčila,

vrátit řád časů starých,

než šance změnu umožnila.

 

Slunce vyšlo, slunce zašlo.

Tak kolikrát že tomu bylo,

než k uším si cestu našlo,

že se o svobodě snilo.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

Mladý šlechtic, dobrý muž,

jest před tyrana předvolán.

,,Teď mi dobře zrádče služ

a tvůj rod bude zachován."

 

,,Když vzbouřence mi odhalíš,

tvá sestra s matkou budou žít.

Však jestli mne snad zradíš,

svým psům je nechám předhodit."

 

Tak kníže bolest volby chutná,

kdy obé jen zlo přinese.

Náhoda usmála se na něj smutná,

smrt příbuzných však nesnese.

 

Váhání už nemá cenu.

Blízké trpí v okovech.

Duši má však rozpolcenu,

ke zradě ho vede spěch.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

Slunce svítí nad obzorem,

odpoledne ve večer se mění.

V rukou džbány s pivem pění.

Deset přátel sedí za stolem.

 

Chmurné zvěsti, vážná slova,

Kol stolu ticho rozmýšlení.

Závan zrady tlumí dění,

však zrada už je hotova.

 

Měsíc svítí mezi mraky.

Den ve večer se proměnil.

Každý z přátel zabit byl.

Jen jeden čekal na vojáky.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

,,Jaks' poručil, tak vykonáno.

Teď život můj je tvoje loď.

Však jak bylo slibem dáno,

mou sestru s matkou vysvoboď!"

 

,,Na severu v pouštním hradu

najdeš ty, jež tolik chceš.

Já nechal je tam žít o hladu,

o závod s větrem proto běž!"

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

Svědomí černé jezdce hlodá.

Chmurné tuchy kazí den.

Zrada trpká v srdci bodá.

,,Ať v pořádku jsou ty dvě jen!"

 

Leč běda matka po smrti je,

srdce staré strachem sláblo.

Žálář hostil dlouho dvě,

až jedno tělo hořem zvadlo.

 

Tak kníže tušíc nejhorší

do pevnosti dorazil.

Našel žalář nejhlubší 

a děs ho k místu přimrazil.

 

Mršina tam v rohu leží,

z toho těla stoupá puch.

Vedle ní se hýbe stěží

dříve sestra - nyní duch!

 

Vlasy bílé hrůzou muk,

život jak by prchl z těla.

Nevydala jiný zvuk

než pláč, když bratra uviděla.

 

Kým kníže do té doby byl,

v mžiku v prach se proměnilo.

Ten pohled v duši se mu vryl

a v mysli toho málo zbylo.

 

Sestru z kotce vysvobodil.

Matky tělo rudému ohni dal.

Sic zrádce byl, i jeho zradil

ten, jenž zval se země král.

 

Než vrátilo se sestře zdraví,

v oáze blízké dní posečkali.

Křivda na nich se stěží spraví.

Co dál se sebe nyní ptali.

 

,,Spálím žalář, kde matky život vyprchal!

Tolik a víc tomu netvorovi dlužím."

,,Pro pomstu bys bratře život dal

a já připojit mám se k zvadlým růžím?"

 

,,Sestřičko, tam můj konec není.

Bez újmy vrátím se a půjdem dál.

Až blížit se bude rozednění,

prach bude tam, kde hrad stál!"

 

,,Ach bratře nechoď, nechoď tam!

V snech mých nevracíš se zpět.

S tebou už se nesetkám,

co světem bude svět."

 

Kníže sestry nedbajíce

v podvečer se vydal k hradu.

Pevnost spálit celou chtíce

proplížil se k oleji skladu.

 

Tam křesadlem dal ohni vzniknout,

jenž brzy pevnost pozřít měl.

Když pak z hradu chtěl uniknout,

všiml si ho strážný, jenž u brány bděl.

 

Než lží si mohl život koupit,

plamen z oleje skladu vyšlehl.

Chtěl utéci a neprohloupit,

však po strážce ráně ulehl.

 

Oheň hoří, pevnost hoří,

lidé v zmatku prchají.

U brány se zástup tvoří.

Bránu otevírat nechají.

 

Když lidé cpou se branou ven,

obchodník tam tělo vidí.

A než spáč je davem usmrcen,

vytrhne ho zpod těch lidí.

 

Tak kníže život neztratil,

v mdlobách ale leží.

Jeho plán se nezhatil.

Teď prach je z hradních věží.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

Obchodník i se svým vozem

vstříc rodnému městu mířil.

Na tom voze pod přehozem

spal kníže a nic netušil.

 

Až s paprsky večerního slunce

končícího dne a začínající noci

umíral hlas posledního zvonce,

když v šoku mladý hrabě procit.

 

,,Kde to jsem a co se stalo?

Jaká tma mou mysl halila.

Mé tělo jak by roky spalo,

ale mysl hrůza ze sna budila!"

 

"Při požáru uzřel jsem tě.

Bůh velel nad tebou se slitovat.

Na vůz můj vyzved jsem tě,

za záchranu nemusíš mi děkovat."

 

"Teď k městu Parthu blížíme se,

celý den jsi ležel spící."

"Údivem ústa otevřít chce se.

To novinky jsou smrtící!"

 

Kníže prodlít více nechtěje

bez meškání kupce přemohl.

Koně ukrad'. Zpátky směřuje.

Kupec oloupen za nic nemohl.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

Kůň přes pláň pána nese.

Voda v ústech žízeň hasí.

Rozkrok o sedlo z kůže dře se

a duše doufá, že bůh spasí.

 

Čas kvapí s každým krokem.

Kdykoliv může pozdě být.

Kůň pospíchá skok za skokem.

Kdo měl by, nemusí už žít.

 

Hrdý kníže v duši tuší

bledé stíny před nocí.

Šeptají mu do uší,

že nedá se už pomoci.

 

,,Zlá je sudba žití mého!

Zlá je ruka, jež životem vede mne!

Zlý byl úklad prohnaného!

Zlé bude mé nálezné."

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

Mouchy klidně vzduchem bzučí.

Na palmách listí chvěje se.

Voda kolem lehce zurčí

a jezdec k stanům žene se.

 

Kde má sestra, kde že je?

Prachu pouště jen se ptal.

Prázdné byly všechny stany,

však nově kříž stál opodál.

 

Pod tím křížem, kníže ví,

jedno tělo jistě leží.

Květ mladičký růžový.

Tam tleje tělo včera svěží!

 

,,Ach sestro, sestro, sestro má!

Proč nevěřil jsem tvému děsu?

Nad tebou teď hlína, kolem tma.

Než skon a zkázu bližním nepřinesu!"

 

Jako ohni pekelnými

mladý muž teď mučen byl.

Mezi všemi hříchy svými

vědomí své uvěznil.

A za věčného naříkání

zrodilo se jedno přání.

 

,,Co mi život, žití síla,

než cesta z uhlí mořem soli.

Kéž matka by mne nezrodila,

do světa, kde žití bolí!

 

Proč dál se marně trápit?

Co drží mne v tomto pekle?

Jakým bludem mám se mámit,

jak vrátit život duši leklé?

 

Co dávalo mi smysl,

co na světě měl jsem rád,

to zradil jsem a zkysl

život, ač jsem pořád mlád.

 

Co na světě nás vlastně drží,

kde nouze z lidí lotrů činí?

Místo pravdy lidé mlží

a hříchy všechny mysli tíží.

Člověka člověk křivě viní!

Pořažen je kdo slunce stíní!

A vždy se temný konec blíží.

S radostí se zbraně kříží!

Jedni ano - ne zas jiní!

Mlčí ten, kdo jinak míní!

Bojí se ten s jinou kůží!

A strach a nemoc stejně souží.

Puch se halí zvláštní vůní!

Slzy smutku z ledu tůní.

Stíny světlem se jen dlouží.

A všichni touží, všichni touží.

Města hněvem chudých duní!

Bohatí se v klidu sluní.

Kat se na popravu plouží..

Nad miláčkem supi krouží!

Co na světe nás vlastně drží?

Vždy se temný konec blíží.

 

Bože, jenž jsi nade všemi,

slyšíš-li mne, poslouchej!

Opouštím teď smutnou zemi.

Duši vezmi - pomstu dej!"

 

Obloha mraky zatáhla se,

vítr zved se nesouc stesk.

Než rukl vztáhl kníže na se,

mračna proříz' první blesk.

 

Živé bylo mrtvým náhle,

teplé tělo padlo bez duše.

Tak odešel z světa kníže,

tajemství kříže netuše.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

Jede z dály, jede žena.

Jede sama, opuštěna.

Nemá koho, nemá nic,

bratra hledá víc nechtíc.

 

K oáze, již opustila,

kde dítě bylo zakopáno.

Matka mrtvé porodila.

Pod kříz zemi bylo dáno.

 

Smutek tížil lidi tamní.

Pomsty za pevnost se báli.

,,Tvůj bratr jistě mrtev, pomni!"

Pouť za lepším započali.

 

Na poušti se stáhla mračna.

Sestra znamení v tom vidí.

Po milovaném bratru lačná,

po jediném bližním z lidí.

 

Teď se blíží, tělo vidí

jediného z blízkých lidí.

Z blízka vidí - není v moci!

Není v moci mu pomoci.

 

Stojí tam jak opařená.

V dešti mokne, jako žena.

Bez váhání pro meč sahá,

z pochvy bratra meč tahá.

Znáhla zahřměl hrom jak hněv,

rozleh se pouští rajský zpěv.

Zpoza mraků paprskek.

Pryč byl smutek, pryč byl vztek.

 

Nad pouští se mračna trhají

a na pozadí první záře

paprsky korunu vrhají

na hlavu, jíž se klidem zračí tváře.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

Stařec hrbáč ze sna křičí,

tak pije víno, víno pije

a kuje pykle, pykle kuje.

Spát se bojí. Zemřít se mu příčí.

 

Kdys spánek míval hluboký.

Nekrčil se pohledný a vysoký.

Léta přišla, štěstí vzala.

Duše dobrá zlou se stala.

 

Co chtěl, už má a chtěl by víc.

Jiným bere, jiné trápí!

Z toho, co má, však nemá nic.

Smrt je jistá a čas kvapí!

 

V temném koutě černé mysli

roste stín, s ním roste děs.

Před smrtí se neschová.

Smrt ho děsí, sám je běs.

 

Kolik dní a kolik nocí 

na světě je? Sám neví.

"Kdo je?", ze sna s hrůzou procit.

Záře v rohu se zjeví.

Hrůza jímá tyrana.

Povědomá se mu jeví

postava, připomíná dvořana.

Těžko říci kterého.

Postava je oděna

v roucho světla bledého.

Jak černá skvrna na duši

Tam stojí posel Stinného!

Stařec hlas svůj neslyší,

dech mu v plicích mrzne.

K soudu volá nejvyšší

za skutky zlé a hrůzné!

 

Duše z těla vystupuje.

Smrt už přišla, došel čas.

Za ruku ji kníže táhne.

Oba čeká věčný mráz!

 

 

PRO JEDNOU

 

Každý svůj názor řekne rád

na to, co je, a co by mělo být,

a já mu ho nechci brát,

tak nezbývá, než nerušit.

 

Když říkáš mi, jak špatné je to

a to a to - já neslyším.

Ať říkáš, co chceš, jde to

mimo mne. Sám o tom všem vím.

 

Tak prosím netiž moji mysl

tím, že svou slaboduchost projevíš,

neb oheň ve mě dávno zhasl,

což nevidíš?

Proč rušíš?

 

Tam, kde klid byl po bouři,

ty teď zase víříš prach.

Až rozdmycháš - ať neshoří

a z tebe pak ať není vrah!

 

Dlouhé ruce zebou ve tmě chladivé.

Dlouhé nohy zimomřivě klepou se

a nezahřeje mrtvé ani srdce pravdivé

a z smrti míru neruš zbloudilé,

ať kudy chtějí nesou se.

Ať šťastni jsou!

Pro jednou