Autor: Lokken Wolf

ZIMA SE BLÍŽÍ, HROBEČEK TÍŽÍ!

Zima se blíží, už žene se k nám,

na babičku padá starý to trám.

Dědeček běduje po celé zahradě,

na pohřeb odchází v pochmurné náladě.

V bělostné košili, v šedivém saku,

granát se odráží v slzavém zraku.

Pozůstalí smutní v přátelském objetí,

s podivným cvaknutím pojistka odletí.

Výbuch se nesl do velké dálky,

kolem lze cítit pečené párky.

Muži i ženy tisknou se k sobě,

všichni se válí v masovém hrobě!

ROZTOMILÝ ZAJÍČEK, HEZKÝ NESE BALÍČEK!

Hopsá zajíc podél plotu,

vidí louku plnou skotu.

Všude samé tlusté krávy,

žvejkaj hubou trsy trávy.

Mezi nima dva tři voly,

pasák chleba sype solí.

Podává ho snědé krásce –

rudělící tmavovlásce.

Každý kouše z jedné strany,

zajíc hopsá bez zábrany.

Muž se ženou už se líbá,

zajíc nikam neuhýbá.

Míří přímo – rovnou k nim,

v báglu nese spoustu min!

Milenci se v trávě vrtí,

zajíc spínač pěstí drtí.

Místo louky kráter velký,

rozlítly se všechny celky.

Ruce, nohy, kravská těla,

všechna krásnou ódu pěla…

Měsíc svítí, vlk si vyje,

milá dvojce v zemi hnije.

Čilý zajíc krev jim pije –

nic ho totiž nezabije!

POZDĚ V NOCI, GENIUS LOCI!

Pozdě v noci proberu se,

slyším šramot, poseru se…

Skřípot parket, vrzot dveří,

šedý zákal v oku šeří!

Šramot zvuků všeho všudy,

vidím kolem samé bludy!

Husí kůže běhá po mně

jako přízrak po mém domě!

Matný obrys, stín to temný,

pocit mám fakt nepříjemný!

Tenké prsty, bledá tvář,

z očí mrtvá se line zář!

Čepel lesklou v pěsti svírá,

srdce v hrudi se mi vzpírá!

Zbraň to ostrá jako břitva,

že by byla brzo pitva?

Svléká kápi, zuby cení,

mně je vážně na omdlení!

Je to tady, ona chvíle,

podřídím se jeho síle!

Pomalý nápřah, prudký sek,

proříznul mi ohryzek!

V ústech bublá trocha pěny,

krví halí všechny stěny!

Po dechu lapám ze všech sil, 

závěť jsem už neřešil…