Autorka: Tereza Dušková

TEMNOTA A BEZNADĚJ

Stačí, aby začala noc

a deprese má nade mnou moc.

Tak jako tma oblohu zahalí,

Má mysl se temnotou zakalí.

Chtěla bych být mýdlovou bublinou,

vysoko v nebi se rozplynout.

Chtěla bych být divokým koněm,

běžet daleko do dáli.

Duše má byla sežehnuta ohněm,

co plane a přesto nepálí.

Zmítá mnou vlna bezmoci,

kdopak mi přispěchá pomoci?

Temnota chapadly svými mě objímá,

nikdo jiný to nevnímá.

Tesáky do mě zatíná,

byla jsem malá a nevinná.

Z čeho mám strach?

Že snad ze snů mých stane se prach?

Být tak chmýřím co létá do výšky.

Být tak hrdinou tajemné knížky.

Ubíhá den, hodina, minuta,

mým společníkem je jen samota.

Chci umět žít život věčný,

tak báječný a nebezpečný.

Ale když nedokážu nic,

jak můžu chtít od života víc?

Cítím se jako poutník,

co na moři zabloudil.

Jako špinavý bídník,

co by vše zahodil.

Chci být hvězdou na nebi jasném,

sním o kamarádovi věrném.

O příteli, co ruku mi podá,

když život můj na mě padá.

Být tak slavíkem v koruně stromu

a nikdy se nevrátit domů.

Má vlastní krev mě slovy ubíjí,

lásku k ní ve mně zabíjí.

To co chci jen uznání trochu,

a ne žít v bolestném tichu.

Avšak ticho je lepší než křik,

já v sobě držet musím ten bolestný vzlyk.

A když přijde den,

vše schovám pod masku,

Však co mi zbývá jen?

Předstírat tu šťastnou holku.

ŠEPOT

V posteli ležím a tiše dumám,

co s životem svým dělati mám?

Duše má rozpadla se do střípků

a v hrdle zbývá mi jen pár tichých výkřiků.

Srdce mé válí se v prachu beznaděje.

Vše na čem mi záleželo zmizelo, jsem sama, bez naděje.

Teď v posteli ležím a sebe se ptám,

co s životem svým dělati mám?

Kam mám jít,

když sama se sebou nemůžu být?

Temnota se ke mně po čase vrátila,

aby celý můj život zhatila.

Sedí mi za zády, šeptá mi do ucha.

„Kdo chce tu mít věčného slabocha?“

A její slova motají mi hlavu,

vše špatné ve mně, dostává se na svobodu.

„Běž pryč a nech mě být!“

„Nenechám, nemůžu,

já ti s tím už navždy pomůžu.

Stačí jen pohyb jediný

a ve tváři zůstane jen pohled nevinný.“

Tak stojím v pokoji a sebe se ptám,

jak se té temnoty zbaviti mám? 

Ze vzteku, ze smutku vše rozbíjím,

vzpomínky co tu zůstaly zoufale zabíjím.

Temnota křičí „To nemůžeš!“,

já na ni „Běž pryč! Tu už nic nevzmůžeš.“

Ve vzlyku na zem si sedám,

a na chvíli už jen šepot odchozí poslouchám.

Odešel pryč a já sebe se ptám,

co se životem svým dělati mám?

SNOVÝ LET

Je večer a pátek,

moji mysl zalévá smutek.

A všechny krásné pocity,

jako by byly zabity.

Ve své beznaději se topím,

dělat nic nemůžu, nespím. 

Vyjdu ven do černa oblohy,

maličká, zmatená, bez zájmu, bez vlohy.

Bledá a bez jasu,

s chtíčem vrhnout se z útesu.

V tmavém šatu a s kruhy v podočí,

celý svět se náhle zatočí.

Jak tak padám a život si přehrávám,

šaty ve větru vlají a já se usmívám.

Dopadám na zem,

tak velkým rázem.

Země se změnila do barvy nachu,

teď můžu žít svůj sen beze strachu.