Autor: Radek Benhák
BLOUDĚNÍ
kdo jsem? Větev jež povolí
hledám, slova jež přebolí
cestou do ztracena bloudím
jako řeka ztrácející se hroutím
hledám mlhu, hledám dým
najdu cestu, najdu stín
nenajdu li nic
jsem ztracen někde pryč.
ticho! spí ty lesy
vlasy polapeny v prázdnotě
bloudí oči, této cesty
v zrcadlech tváří
na slídivém pochodě
perly lesku září.
objevuji důvody
proč cesty konec se v prázdnotě odráží
zamčené přeludy
že nebloudím?
a domů vyrážím?
stromy okopané
mlha a dým
v díře zakopané
mého já stín
opravdu? Jsem ztracen pryč
nenacházím kompromis
hlas vzdálený radí: to prolomíš.
již žádné rady nepříjmám
stíny mé odmítám
já tulák nebloudím
nepřiznám se, k smrti odsoudím.
až u studny jež spí
vody stínů sní
zabloudil jsme k vám
dolů spadl sám
nemotorně vyčerpaný
vlastním stínem polapený.
o pomoci nedovolal jsem se
ve své vlastní cestě
utopil jsem se
našel jsem tu cestu jež mé vědomí hledalo
nebo duši bloudění smrti předalo
Kdo ví..
VLAK DO PEKEL
Žádné nástupiště lidí
Černé lebky, které berou azurové kvítí
Do dlaní svých
Jen kvítky vzpomínek tvých
Vzpomínky na štastná léta
S večerkou plnou srandy a radostí
Na vrbu vyschlou havran vzlétá
Vzhlíží s velkou nevinností
Tento vlak plný slz a loučení
Budoucnost štěstí zahyne
Kruté zacházení a mučení
Světlo ze srdcích pomine
zůstane vůbec něco krásného?
Jako domov za lipovou alejí
Za rozbřesku jasného
Zapomenu na cestu pekelnou kolejí
Naděje, co to vůbec znamená
Láska, čeká ještě na mě dívka, jenž miluji
Bude zmatená
Avšak jednou na stříbrné lodi s ní odpluji
Bude žít, budu žít já?
Na nejstrašnějším místě zvané peklo
Třeba jen pár vteřin života má
Padají mi slzy, když pozoruji, jak temno malé dítě odvleklo
Cesta skončí a pak přijde konec
Za černou bránou kde věže pekla vypouštějí svůj hněv
Zjevuje se mi bůh jednorožec
Ze zdí se ozývá děsivý řev
Kapitán lebek mává rukou svou
Ty tam, as ty zas tam
Ptám se, budu se svou rodinou
Než skončí svět a poslední kapky života zahynou
Hledím na nebe, již se mračí
Pláče jak oči mé
Má rodina před očima na poslední pochod kráčí
Přežiju? Čekají mě časy temné
Budu se modlit a v pekle přežívat
Dalších roků pár
I slupky brambor přežvýkat
Ty nakonec budou života dar
Zachránil nás prapory rudé
Přeživší bez radostně mávali
Jedno ráno pochmurné
Nás světla ze tmy vysvobodili
Žádný domov žádná rodina všichni pryč
Tam, kde jsem vyrůstal jen spálená tyč
Se křížem jenž dali, ti co unikly
Pro ty, jejichž životy zanikly.
NA KŘÍDLECH POMSTY
Ve snu v těch nejtajuplnějších stínech
Bez tváře a jména
Zoufalství v ubohých lidech
Emoce nemůže vyjádřit
Žádné zásluhy někomu opatřit
On výsledek v děsivých experimentech
Nezůstane dlouho bez povšimnutí
Viděli jste někdy něco takového?
Znechucení cítíte odplivnutí
Tvor s vývojem nepříliš pokročilého
Šíří se tiše jak klid před bouří
Z dvou věží se pach rozkouří
Pod nimi dvě pavučiny
Svět do rudé se jim noří
Pod nimi trubka vyzařující bzukot
Nikdo neucítí nepříjemný hlukot
Avšak vše s černým obalem
Krovky s jedovatým odpalem
Co to vůbec je?
Moucha, brouk či vážka
Na křídlech perletových
Nic není překážka
Je to moucha brouk i člověk
Vrah co tiše se blíží
Žádný emoce ani vděk
Na všechny negativně vzhlíží
Kdysi člověk býval
Pozitivně se na svět díval
Byl už tehdy velmi jiný
Jen experiment přítel jediný
Ublížili mu moc
Neposkytli ani malou pomoc
Zavírali ho za vězenskou zdí
Nyní se vám mstí
Ostrým kusadlem řeže
Jaký slova slýchávají
Jeho černé věže
Oči do všech škvír proniknou
Vzduchem strach se šíří
Děti hledí s úžasem i s panikou
Na stvoření co se s větrem víří
Zastavte ho, říká kapitán tyran
Je to zrůda na křídlech
Avšak i on sám je vybrán
Žadoní v hmyzích mučidlech
Časem pomstu vykonal
Čas odletět do zaslíbeného ráje
Náš po něj dávno skonal
Klid našel u druhu svého
Experimentem přítelem jediného.