Autor: Jakub Voříšek
NOČNÍ STESK
Kolikrát jsem sliboval, že bude, a nic nebylo.
Kolikrát jsem sliboval pevně v osud doufaje.
Mnohdy vratké štěstí zradilo
a já usínal nad vlastním životem si zoufaje.
Kéž ve dvou světech moh' bych žít.
V jednom štěstí, bolest, všechny city.
V druhém ve tmě citu prosté být,
odpočívat žitím zbitý.
ČISTÁ DUŠE
Pohlédl jsem do zrcadla
a neviděl, co čekal jsem.
Tíseň s hanbou na mne padla!
Tu dal jsme sbohem holým zdem.
Ze zrcadla toho rána
zírala tvář nepoznaná.
Když opustil jsem holou klec
plnou přání zdání klidu,
prázdnou hlavu měl jsem a přec
rozhod jsem se, že si vyjdu.
A ať jsem chodil, jak jsem chtěl,
vždy jsem došel před kostel.
Ten kostel zdál se opuštěný,
světlo z něj však vycházelo.
Naříkání na bolest změny
tichým hlasem se v něm pělo.
Když vkročil jsem, pohlédlo celé
Shromáždění na rudé slzy spasitele.
Teskná jsou bledá rána,
teskná jako tisíc chtění.
Chtění - touha nepoznaná
a prázdný klid, jenž v zapomnění.
Pomalu, den za dnem,
mísí se žití s snem.
Temné nebe s mraky černých dýmů.
Ostrý vítr vůně vábivé však mrtvolné.
Zvuk dunivě hrozivých tvrdých rýmů
a v zdravém těle tlení duše pozvolné.
Tak sklonil jsem se před oltářem
mezi lháři a sám lhářem.
Drze dívaly se drzé oči,
jak jeden z mnoha v víře padl,
a záviděli s chtěním počin,
když zvedl se, a neuvadl.
Kde závist byla, i hněv byl,
však nikdo by se nesklonil!
Když křižoval se při odchodu,
poznal ve vodě svoji tvář.
Od hříchu dostal svobodu
a ryzí byl, ač býval lhář.
Ve dveřích vjel mu do zad nůž!
Zas byl mrtvým živý muž.
KLADIVO A KOVADLINA
Dují měchy v uhlíky rudé a rozpalují žár
tak, jako ty rozpaluješ mé srdce noc co noc,
když se kalí ocel v pecích, by sloužila, až přijde svár
tak, jako ty mne budíš, když křičím ze sna o pomoc.
A jako kovář svou prací stvrzený a ji milujicí
I já na tebe jsem si zvyk' a miluji tě.
Jako kladivo s kovadlinou navždy bojující
I ty chceš mě a já chci tě!
Na nebi je tisíc hvězd
a přece jaksi sami jsou.
Úděl stejný měl jsem nést,
nemít tebe – jedinou.