Autorka: Eliška Matonohová

IRONIE... ?

Zvracíš jen krev a pak polykáš paniku,

příroda vadne pod tíhou tvých dotyků.

Srdce ti praská a hlava ti třeští,

ztrácíš se ve tmě a rozpouštíš v dešti.

Umíráš každým dnem, dál se jen soužíš,

knihou svých pocitů dokola bloudíš.

Rána tě matou, a nebo snad víš -

jestli je reálná – nebo jen sníš?

Polykáš krev a pak zvracíš jen paniku,

roztekla se jen pod tíhou tvých dotyků.

Orgasmus svědčil, že cítila, chtěla -

pak pocity zmizely z jejího těla.

DEZILUZE ŽITÍ

Rozkvetlé aleje zkroušených stromů,

sláva a pompéznost posledních let.

Žijeme v přepychu, vadneme znovu,

proč jen si dokola haníme svět?

Příroda podzimu hraje si v barvách,

frustrace životem – roste v nás hněv.

Motýli bezcitně vězněni v larvách,

doufáním rozezní naivní zpěv.

Na očích klapky a na srdci opar,

vůně tě míjí – dál zůstáváš sám.

Štěstí jsi zahodil, lásku jsi prodal,

prý přijde víc, prý se dostaneš dál.

Obklopen krásou, která tě nudí,

čekáš, až přijde tvůj vysněný svět.

Směješ se šťastným – ach, jak jen jsou chudí!

Mezitím uvadl každičký květ.

OHEŇ A SLZY

Zrodila jsem se za mdlých tónů harfy,

stvořená pro oběť, pro štěstí lidí - 

pro ty, co v životě nenašli sílu,

místo ní zvolili bezhlavou víru -

stejně však nejsem ta, jakou mě vidí.

Schránka je z popela, uvnitř je zlato,

amorfní tvor, co se vymyká všemu.

Pravidlům, názorům, konvencím světa,

k radosti stačí mu jediná věta - 

tříští se pro krásu, pro křehkost vjemu.

Hvězdy ti snesu na konečcích prstů,

přestože vím, že to nebude stačit.

Trhám ti květy i na holé poušti,

uschnou ti v rukou – pak po mě chceš další.

Podivná potřeba dál a dál válčit.

Jsou to jen odrazy – zrcadlo míru,

třpytí se v něm všechny odstíny žití.

Co dostala, obrací v divokou něhu,

třpytí se, brodí se závojem sněhu.

Z hlasu mi zůstalo půlnoční vytí.