Autorka: Kristýna Dostálová
ZHROUCENINA
Oči, kůže hořící
pod věčně slepou oblohou.
Stojím před svou Poutnicí
sotva se držím na nohou.
Jedním dechem dýšem popel,
jedním okem popelavým
zříme zrakem pronikavým,
jednou dlaní sejem popel.
Poutnice, ty jiskro zrádná,
prozraď, proč se ukrýváš,
tam, kde všechna naděj marná?
Proč dům prázdný obýváš?
Šla jsem s tebou cestou temnou,
nesla larev žal a strach.
Řekni, proč jsi stále se mnou?
S červem, co se změní v prach?
Najdi pro sebe jiný chrám
a vnes v něj světlo, naději,
kde nosným trámem není klam
a stěny se mu nechvějí.
Svěř svou slabou záři tomu,
kdo základy pevné má.
Já-jen zhroucenina domu,
jsme, Poutnice, ztracená…
PODZIMNÍ SVATYNĚ
Podzim-tvoje oko plane
žhnoucí září listů zlatých,
je podzim a vítr vane
v lůně lesa, v chrámu svatých.
Brodíme se mořem listů,
holé větve slunce líbá,
větve jsou jak malé dítě,
co se k němu matka shýbá.
Ach ten klid-slyšíš to ticho?
Kam jen kráčíš svatyní?
Hleď, vzpínají se tu prsy
z trupů zemních vládkyní.
Stovky jarních květů vzdaly
krásu svoji, listy své
by pokryly zem tak pustou,
kamenné mohyly mdlé.
Dávno pryč to žhnoucí léto,
pryč to slunce horlivé.
pryč horkost dnů krvavých, co
změnili je v neživé.
Dávno léto těžkých nocí,
pryč výkřiky ztracené,
teď tu stojí tiše, smutně,
tváře šedé, smířené.
Pohleď- tady roste tráva,
strom kořeny objímá
náhrobek co z půdy vstává.
Strom, co dělá otčíma.
Podívej se, dcero moje
jak tu z břicha matky země
rostou naše šedé děti,
křičí na nás tiše, němě-
“Chladný podzim, léto je pryč,
hleďte na tvář naší matky,
jak ji hyzdí šedé hroby!
Smrt, která nelze vzít zpátky!
Dokud náš hněv bude ničit
ty, co měli stále žít,
nebudou zde květiny kvést,
budou tu jen těla tlít.”
O VYSUŠENÉM KŘEČKOVI ZA LEDNIČKOU
Jako Ježíš na kříži
rozpažený,
jako švestky ve spíži
vysušený.
Objeven byl příliš pozdě,
dávno svoji smrt nalezl,
mumifikován tak sprostě
když za ledničku zalezl.
Možná že hledal oříšky,
možná hledal čokoládu.
Nikdy nedošel do spížky.
Přilepen na marmeládu.
Jako křečka za lednicí,
lákáš mě na
čokoládu.
Plazím se za tvou sklenicí,
lepíš mě na
marmeládu.