Autorka: Markéta Michálková

HŘEJIVÁ ZIMA

Vločky slyším přistávat tiše na parapetu,

ptáky už dávno neslyším pět,

zima již začíná míti se k světu,

a její příběh chtěla bych vyprávět.

Svět už se změnil v barvu bílou,

již dávno opustil podzimní čas,

pyšní se však nečekanou sílou,

majestátný a jistý je jeho hlas.

Avšak i zima může být něžnou,

třpytí se na slunci, je plna krás,

zasype louky nadílkou sněžnou,

a teplo u srdce zahřeje nás.

Asi si říkáte: Zima, že hřeje? 

vždyť přece mrzne a studí jak led,

avšak ten, komu štěstí přeje,

pozná to teplo, i když ne hned.

Hřeje to láska, štěstí a cit,

a co víc člověk si může jen přát? 

není to pouze sezónní hit,

do konce života bude tě hřát.

LABUTÍ SNĚNÍ

Jsem já krásnou labutí? Tou, která tu bez hnutí, bez mrknutí oka trpí? Labuť toho snese mnoho, neopustí nikdy toho, komu srdce dá… A to ani nezmiňuji, že by byla nevěrná … Labuť, když přijde o partnera, umírá, její duše je zatracena, zhasíná. Já nemůžu být labutí krásnou, nemůžu dopustit, ať oči zhasnou … Musím se orlem stát!

SPĚCHÁM

Spěchám, spěchám a nevím kam,

neotáčím se, pospíchám.

Nevnímám lidi, neslyším hlasy,

a stále probíhám ty samé trasy.

Nekoukám kolem, listí nevidím,

a ostatním lidem štěstí závidím.

Necítím vločky, co na tvář mi padají,

netuším, co že si milenci šeptají.

Sněženku ve sněhu lze snadno přehlédnout,

náhle mě napadlo, zkusím se ohlédnout.

A to, co uvidím, hrůzu mi nažene,

vždyť naposled, viděla jsem závěje.

Proč jsem si nevšimla, že přišlo jaro,

co se to proboha se mnou jen stalo?