Autorka: Klára Dominiková

MILIGRAMY JSOUCNA

ve snaze

dosáhnout katarze

vyhýbám se

dnům

dnům

i podlaze

té putyky

kde včera proběhla genocida

mozkových buněk…

vyhýbám se

raději

i pohledům do zrcadla

bojím se

s čím by se mé oči zase setkaly

a vzhledem k faktu

že mi došly obinadla

nenechám se znovu zranit…

(tebou

        ani jí

              ani jím…)

sním

celé dny

s očima dokořán

a celé noci

prochodím

křížem

i krážem

sním

kousek chemického krásna

a zčistajasna

jsou z křížů pentagramy

jsme jen ty a já

seru na arbitráže

a místo katarze

na lžičce miligramy

jsoucna

UŽ JE TO NĚJAKÝ ČAS

došly mi slova

proto mlčím

už je to nějaký čas

co nenacházím hlas 

dávno ječím

bezhlesně

a zas-

-ně-

-ně

tichem léčím

svou roztříštěnou

křišťálovou duši

už je to nějaký čas…

OTROCI VĚČNÉHO KOLORITU

uhýbám před ranami

osudu

(už pomalu není kam)

a ačkoli teď jsem

vím že věčně nebudu

s tebou

minimálně čas je našim nepřítelem

 (i já stejně jak on utíkám)

a taky ten podělaný život

tolik omezený hmotným tělem

které v rámci samsáry

neustále převlíkám

bojím se

tak nějak nechci ať jdem existencí každý sám

oba ztraceni v betonovém lese který studí

i já jako každý v sobě sobce mám

pročež ta představa ve mně jaksi budí

pocit bezmoci…

…asi jsme vážně jen otroci

 lapeni v řetězech věčného koloritu

otroci tužeb a chtění

v zajetí času

v záři slunečního svitu

hluší vůči

hlasu

který nevtíravě šeptá

„ser na to a žij – dokud ještě jsi tu!“