Autorka: Eliška Lörinczová

SLEPÍ

Karta padla.
Po zvuku soudím,
že jde o pikovou sedmičku.
Cítím výhru.
Další oříšky po servírce loudím.
Pevně se chytím madla
mé trojnohé židle
stejně necelé jako já.
Hra končí.
Peníze se pro jistotu s majiteli loučí.
Teď už i ze slabého chvění stolu cítím,
že to já odejdu s vítěznou loučí.
"Dvacet tři. Je mi líto."
oznámí mého konta kat.
Podívám se mu hluboko do očí.
Škoda, že nevidím nic než tmu.
Nemám už sílu dál si s ním hrát.
Nechám se vést svou ostříží holí
a smířím se starým chlebem a solí.

Čtyři karty dál nese onen herní stůl-
spíš než stůl zlatá bedna.
Čtyři karty s ohnutými rohy
a čistým součtem dvacet jedna.

STUDOVNA REALITY...

Štípnu se do bezbarvých tváří
a marně čekám na bolest.
Nevím, jestli už jsem tak otupělá
nebo je to skrytá lest.
Trik kabaretního čaroděje,
ve kterém mě nechá zmizet
a vrátí mě zpátky v podobě tanečnice
v hrací skříňce z černé borovice.

Ostrostřelec si udělal z reálna terč
a rozstřílel ho na tisíce
aspektů toho mizivého dojmu.
Je dole dole?
Nebo jsem jako Alenka za zrcadlem
ztracena v podivné říši
a ještě k tomu zavřená v zaprášené knize?

Rozsévám obilí na minové pole
každou svou hloupou otázkou
se zřejmou odpovědí.
Jednou se mi pod ruku dostane semínko
a spolu s ním i výbuch a krátká vize,
že něco není v pořádku.
Protože velmi staré věty se učíme nazpaměť,
aniž bychom si ověřili
že nás nechtěli jejich autoři ošidit.

Vysním si poslední pohádku
a pak se z ní pokusím násilím probudit.
Třeba žiju v příběhu z příběhu.
Pravdu nepoznáš, dokud nedočteš poslední list.
Klidně můžeš nudné kapitoly zmuchlat a zahodit.
Ale odborníka na realitu tak ze sebe neuděláš...

PODZIM

Srneček sám,
maskovaný podzimem,
pod jeho okem hluboký šrám.
Vzpomínky chrání dřevěný rám.
Živý obraz v jeho paměti
s lovcem jeleních parohů
a pozadím výjevu barvy perleti.

Padající listy hladí jeho srst.
Ještě je čas.
Zatím je kolem barev dost.
Ale zima už začíná z života krást.
Za chvílí nebude čeho se pást.
Ještě je čas.

Srneček utíká lesem sám,
když oko na oko padne.
Stopa.
Odvaha v srdíčku vadne.
Jde dál. Vždyť ještě je čas.

Není.
Dvě modré oči.
Oči, co mačkají spoušť a střílí.
Zatím jen pohledem,
ale dejte mu chvíli.
Jediná vteřina a rychlý střet.
Vrah i oběť vyráží vpřed
a podzim ukončí příšerný zvuk.

Listí se červená. Tráva rudne.
Tělo bezduché pomalu chabne.
Odvaha v srdíčku začala růst.
Srneček malý se do pýchy halí
Teď už je připraven na zimní půst.

I na sklonku noci
zůstává lovci v srdci paroh,
za kterým se tak dlouho honil.
Ten paroh ,kterým srneček
ze strachu že smrti lidskou krev prolil.