Autorka: Věra Polášková

BYLINKÁŘKA

,,Mé milované louce,
která mi byla, je a vždycky bude vším..."

(Je říjen, jsem na cestě do města...)
Na hřbetě nůši proutěnou,
vidíš mne opět bosou,
jako vždy spoře oděnou,
zas chlácholíš mě rosou.

Ptáš se proč to dělám asi,
proč chodím den co den,
do osad té ošklivé rasy,
k samotným lidem.

Ach ty mé štěstí prokleté,
kdo ti odpoví ?
ač tělo máš kvítím poseté,
v nitru jsi jako my.

Vím, každé ráno opouštím tě,
za obzor se ztratím,
a Ty čekáš mě jak malé dítě,
až se k tobě vrátím.

Tak jen nahlédni co v nůši mám,
těch druhů bylin, celý lán!

Inu, ve městě se bídě daří,
zkyslo v času pravěkém,
krysy, myši hospodaří,
společně tam s člověkem.

Nedivme se, z toho všeho,
zrodily se nemoci ,
ty když schvátí ubohého,
není mu již pomoci.

Bůh se na to nechtěl dívat,
proto nandal bylinám,
sílu choré z lože vzpírat,
by k užitku byly nám.

A za pár dní panna milá,
skrytou moc v nich objevila.
Trhala je při měsíčku,
sušila jich na sluníčku.

Pak jako já vyrážela,
za prací svou každý den,
i když málo vynášela,
děkoval ji nejeden.

(V listopadu to na mě nějak dolehlo...)
Dnes ve vsi stůně každý druhý,
půlka z nich už má u mě dluhy,
jsou špatný časy milí zlatí,
já vím, že nikdy nezaplatí.

Mám žíti jenom z radosti,
že zachraňuju lidi?
i já mám svoje starosti,
teď to už všichni vidí.

Mám žíti jenom z vědomí,
že už to bude lepší,
snad jen díry v mých košilích,
budou o něco větší.

Nelehký život je bylinkářky,
však co by zde pomohl brek a nářky.

Tak neber si to za vinu,
(zlehka ji pohladím),
starej se o svou travinu,
však já si poradím.

(Děkuju Ti za všechno, cos pro mě kdy udělala...)
Ach ty má krásko jedinečná,
mám za co Ti býti vděčná.

Před patnácti lety,
mě coby malé robě,
ukryly tvé květy,
za život vděčím tobě.

Zatímco matku,
a sestry zbylé,
vzal si pán k sobě,
na nebe širé.

Něchtěj toho slyšet více,
nevíš co je inkvizice,
bylas vždycky volná přeci,
nevíš jak se žije v kleci.

Jen my dvě zůstaly spolu,
všechno jako by šlo znovu,
vždy budeš má jediná,
přítelkyně - rodina.

(Mládí, nezkušenost a samota dělá své, však ty víš,
za týden bych se k tobě s brekem vrátila...)
Občas, když tak ležím v trávě,
mládí zlobí v mojí hlavě,
to pak louko omlouvám se,
nemyslím si to, co zdá se.

„Patnáct let 's mě tady měla,
co více bys po mně chtěla,
ti, co lidi slepě viní,
nepoznaj, že jsou i jiní.

Nechci se tu déle skrývat,
chci se bavit, tancovat a zpívat,
tohle není pro mě práce,
chci už do světa jít, vdát se..."

Děvče bezstarostné, hravé,
však já vím, že nejsi pravé,
všechno je to lež jen pustá,
hloupost mluví skrz má ústa.

Pak ten hlas vždycky utichne,
tvá dcerka nikdy nezpychne.

(Smutný prosinec...)
Nastala zima,
pro mě peklo,
ne snad, že by bylo teplo.

Mrzne až praští,
sama jsem,
tak Ti pár verší,
píši sem.

Klečím tu na kolenou,
setkáme se brzy,
mé paže zas Tě obejmou,
snad překonám tu krizi.

Mělas trávu zelenou,
tak moc mě to mrzí,
když vidím Tě ledem věznenou,
roním pro Tě slzy.

JARO KONČÍ

Jaro končí - neomylně,
květy růží vzkvétají,
a na jejich nektar pilně,
motýli se slétají.

Jaro končí, všechno vzkvétá,
přišla doba rozpuku,
a motýl, co kolem létá,
otřel se mi o ruku.

Jaro končí, konec světa?
Sama jsem jak v rozpuku,
možná to byl závan léta,
co otřel se mi o ruku.

NUDNÁ BÁSEŇ

Znám majitele osmi vil,
kterého svět nebavil,
vždy vyhlížel tak temně,
byl jako z jiné země.

Nevěděl, co je – mít rád,
neuměl se usmívat.

A když večer šel pak spát,
usnul tam už napořád.

Nikdy se neprobudil,
neb se k smrti unudil.

Kamaráde drahý,
nuda škodí zdraví.