Autorka: Jindřiška Zajacová

SONET O DEŠTI

Déšť rozdělil nebe
Kousek oblohy padá
Z kapek vysním si Tebe
Na zpustlou pláž poprchává

Však já zůstávám
A doufám v hrom
A voda vodu potkává
Tvoříc nebeský dóm

Ta vůně linoucí se z šišek!
Mezi nimi umrlý poustevníček
Obrací s v prach a létá vzduchem
Dirigován nebeským vzruchem

Vlny moudré, šeptají, co vědí
Tiché kameny do věčnosti hledí

USÍNÁNÍ

Jak se útes zazelená
Když andělé mají při
Upírám pohled do neznáma
Nohy spálené od kopřiv

Kapky deště pořádají velkolepý bál
Vítr šeptá mému srdci
Ať zavřu oči
A jdu dál
A teď mi zpívá, abych se přestala bát
Kapky- všechny se mnou chtějí tancovat!

Divoká temnota pode mnou
Rozevírá rty
Spolkne mě, říká: „Já jsem voda, voda jsi ty“
Na hladině zůstaly jen šaty

Nořím se na dno a sbírám černou perlu
Chci ji spolknout, proudu se líbí víc
A mně chybí mé stříbrné baletky
A melodie větru
Tichý vzdor, chapadla chobotnic

Nakonec to však pochopím
Voda mě neutopí
Já vodu

Siréna mi namalovala na tvář
Sinalý obličej, však spokojený
Perlu na jazyk, a kolem rukou svatozář

Pod baldachýn z řas v rubáši z písku
Uléhám
Zas a zas
Jako ve snu

PODZIMNÍ DVŮR

Vždy kráčím ráda
V podzimní rána
Též v bílou mlhu
Jež přikrývá s něhou

Vídám nehybnou armádu
Bojující o listí
Však na konec novembru
Přec je k zemi pustí
Krvavě zbarvené

Ťápotám v loužích- slzy podzimu
Krovky těch
Co jaru slouží
Čeří jejich hladinu

Jablko shnilé
Spadlo mi do dlaně
Hnědý červ z něj vylezl
A schoval se mi v rukávě

Rádce vítr šeptá stromům sladce
Až koruny se chvějí
V tu však foukne prudce
A listy se k zemi poroučejí

Najednou se mi do cesty
Opilý páže čas vpotácel
Zvěstujíc mezi městy
Že i generál Javor už dokrvácel

A břízy v řad
Jilmy salutují
Kaštan- střelec poražený
Náboje pouští navždy k zemi

Teď už úsvit
Líně v bahně čeká
Až mračna spolkne daleká řeka
V nebesa vyšplhá
Po šedém žebříku
Prosvítí rudé listí
Krev na chodníku