Autorka: Jitka Řehořová

PODZIM

Stín a světlo.
Barvy a teplo.
Něco,
nic,
něco víc.

Vodní hladina
břehy omývá.
Miluj,
nenáviď,
vzdoruj.

Klid a jistota.
Smíchu prostota.
Všechno
a nic.
Dva ztracenci,
co křičí z plných plic.

A v očích ZLATO.
Zlá to doba,
jeden se ztratil,
smutní jsou oba.

MÚZA

A o tom to je.
O tom záblesku v očích,
když se směje,
o té nesmírnosti
lidské laskavosti.

Proto to děláš,
pro ten plamen,
co v sobě máš.

Pro to nadšení,
pro to léčení
srdcí zničených světem.

Věnujíce vše těm obětem,
sebe nacházíš a ztrácíš
a znovu se na začátek vracíš.

NĚCO VÍC

Proč, se ptám.
Jsem snad sám?
Jdu si za tím…
Za čím?
Vlastně nevím, zatím.

Ale věřím,
bdíc či spíc,
v něco mnohem, mnohem víc.

V něco většího
než my,
v něco lepšího
než sny.

Ve chvíle,
v okamžiky,
ve vyšší cíle,
v jedinečné triky.

Že divní
znamená slibní.
Že ztracení
slibuje vracení.

Že smutek
předznamená SKUTEK.
Že svět funguje.
Že každý miluje.

Věřím ve víru
a v život v míru.
V krásu
a všeobecnou spásu.

Věřím v Tebe,
věřím v sebe,
věřím v nás.
V to, že
všechno jednou půjde snáz.

Ale mám i strach.
Bojím se, že přijde krach.
Ž e ztratím sílu,
s ní i víru.

Že ztratím Tebe,
co hůř…sebe.
Bojím se lhostejnosti,
bojím se nepřímosti.

Slibů
a splínů.
Bojím se, co přijde,
až budu úplně jinde.