Autorka: Lucie Pochová

DÉŠŤ ODMÍTNUTÍ

v chladu temnoty propadáš jarní rozkvetlé zahradní cestě
jako by nestačilo, že si mě odmítl pod deštníkem prudkého
teplého deště
tak já sama se vracím celá promáčená do rodného města
kde slunce nesvítí a každý tam spí pod šedými křídly můry odmítnutí
nikdo tam na nic nečeká
protože ví jak je cesta těžkého života dlouhá a zapeklitá

BEZMOC

Linou se mi z hlavy jako satanovi démoni
slyším, jak žvýkají mi paty
co to je krysy nebo snad potkani?
Smysl snad jen dává mi
že cítím pot staré už pomalu hnijící ženy

Vlasy mi všechny popadaly
nehty asi rozdrápané, nažloutlé
a popsané satanovy symboly
tep svůj neslyším
už se snad ani nebojím

Všude je tma
neuteču
protože jsem přivázána ke stropu
řvát nemůžu to ten osten v krku
tohle je můj konec
neměla jsem život a zde je můj trest
tak nezapomeň, proběhni životem jako svobodný člověk
a ne jako hadrový panáček

ÚSPĚCH

Životem proplouváš
nikoho nezajímáš
síla ti ubývá
bez lásky umírá

Nad podzimní krajinou vlaštovky přelétnou
Já se usmívám
nikoho nevnímám
sama se potloukám setmělou krajinou
která tak trochu ztratila na kráse

Všechny tvé sny nakonec zahynou
pomalu dozpívej svou zapomenutou píseň
Už se dodívej na svou tvář
Všichni dostanou odměnu a kupu obdivu
jen ty padáš do studny beze snů
zase si zůstala bez lásky
a se sny které ti padají z kapsy
s pocity viny a bojíš se změny
úplně všechno zmizelo do tmy