Autorka: Nikola Žižlavská

PŘÍRODĚ

Květiny i stromy se smály,
tráva se krásně zelenala,
a já hleděla do dáli,
kde louka se červenala.

Děkuji přírodo, že jsi tak krásná,
bez tebe cítila bych se opravdu prázdná.
Děkuji přírodo, že tu jsi pro nás,
obdivuji tě kolik trpělivosti máš,
a co všechno musíš zvládnout a přežít,
abychom si tě pak mohli radostně užít.
Děkuji přírodo za to, že seš,
moc věřím a doufám, že nikdy nezemřeš.
Bez tebe nemohl by svět dál existovat,
a lidé by toho začali později litovat.

Ale proč to nevidí už teď?
Proč nevidí, že ničí svět?

Hází všude odpadky,
kácí stromy, vypalují les,
to není život, to je děs!
Soucítím s tebou a vnímám tvé trápení,
vím, že jsem jiná, jsem s tebou v souznění.
Myslím, že dřív ses měla líp,
líp než v dnešní době,
ale my jsme tu jen díky tobě!
Prosím přírodo, buď trpělivá,
věřím, že lidé se polepší,
dej jim ještě čas,
ještě neví co je nejlepší,
ale snad pochopí to zas.

HLOUPÝ STROM

Ach, jak jsem starý a kolik jsem toho prožil,
stojím tu už stovky let, nikomu jsem neposloužil.
Někteří z mých kamarádů slouží jako stůl,
a já jsem pořád tady a cítím se jak vůl.
Myslím, že to není fér, že já tu musím stále stát,
stále stát jak strašák v poli, oni se mi musí smát.

Jednoho dne přichází smutný starý muž
strom se hrdě usmívá, že má na něj nůž.
Muž pláče, ryje srdce do kmenu:
Já to nechci vidět, musím honem domů!
Je mi to líto, oni tě pokácí!
Jsou to hrozní hlupáci!
Neznám tvůj osud,
ale vím že je konec,
půjdu už odsud,
a vyběhnu kopec.
Schovám se doma,
a zacpu si uši,
pokud budeš křičet,
zlomí mi to duši.
Měl jsem tě rád, děkuji ti moc,
za každý den i za každou noc.
Vždy jsi mě vyslechl,
a tiše mi šeptal,
já tvé rady poslechl,
a na nic se neptal.
Zlepšil jsi mi každý den,
ale ty máš asi jiný sen…
Vždy ses mi zdál trochu odtažitý,
ale pro mě jsi byl i tak moc důležitý.

Musím už jít,
za chvíli jsou tu pro tebe,
a já doufám, že tvá duše půjde rovnou do nebe.

Strom pokáceli,
nezbylo nic,
ostatní stromy, co to viděli,
nechtěli vidět víc.
Sklonily koruny a tiše plakaly,
to oni tomu stromu vždy říkávaly:
„Buď šťastný, že jsi naživu!
Užívej si každou vteřinu!“
Strom nechápal,
nebavilo ho to,
a teď zemřel,
a potěšilo ho to.

DŮVĚRA

Je to tak moc složité!
A přitom strašně důležité!

Mám ti věřit, či nikoliv?
Musím si to promyslet… ať už jsi kdokoliv!
Tolik lidí mě zradilo, podvedlo,
do nepříjemné situace přivedlo…
Proto teď nevím, či důvěřovat mám?
Je to velké rozhodnutí a jsem na něj sám.
Důvěřuji především svému srdci,
to moc dobře ví, co já zrovna chci.
Řídím se mými pocity,
ty vždycky ví, kým jsi ty.
Představ si důvěru jako tenkou nit,
udělej jednu chybu a znovu si ji chyť!
Nedaří se ti to a ani to nepůjde,
důvěru nezískáš tak snadno – kdy ti to dojde?

Proto si pamatuj:
nikoho nezraňuj,
důvěru v člověka
pečlivě ochraňuj.