Autor: Václav Dvořáček

1. PRELUDIUM

Přes hory, přes řeky, v polední stranu
putují dva lidé od rána k ránu.
Dva lidé, dvě duše, jež spolu souzní,
žel Bohu jedna z nich v horečce blouzní.

Barví se oblaka předtuchou bouře,
z obzoru blíží se hromy a blesky;
padá déšť, z ohně se zvedá sloup kouře,
v temnotách ztrácí se zákruty stezky.

"Dávno již ve městě zavřeli brány,
přečkejme v seníku," říká ten vyšší,
"svleč se, ať mohu ti ošetřit rány,
lehni si a spánek tvou bolest ztiší."

Často nám zoufalství cesty běh skryje,
v mučivých obavách noc bude dlouhá.
Dokud však žije on, naděje žije.
Zbývá jen jediné - odprosit Boha.

2. FRANTIŠEK STÉNÁ A ŠEPTÁ

Kéž by jsi, příteli, to co já cítil,
stačila jisra a požár se vznítil.
Lhostejno je mi, zda život můj zhasne,
nebesa vzplála, teď... vše je mi jasné.

Tím, že jsem jednal tak, jak se dnes sluší:
Vraždil jsem, smilnil jsem, kradl a loupil;
ničil a trýznil jsem pouze svou duši.
Skrze mne na povrch Satanáš vstoupil.

Bloudil jsem ve tmách jak bídný červ v zemi
- v marnivých vrtoších záhuba jistá,
než zcela nový svět otevřel se mi:
Spatřil jsem světlo a ve světle Krista.

Velebný, nádherný krelevic nebe!
Jen on mi smrtelný hřích sejme z ramen.
Svěř se v něj, vykoupí z pekel i tebe.
Credo in unicum Dominum - Amen.

3. PAVEL HO DRŽÍ ZA RUKU A ŘÍKÁ

Asi jsi z Assisi něčeho požil,
že ti jed rulíku prinkl do žil?
Posečkej, příteli, než záchvat zmizí,
a zatím vyslyš mou neblahou vizi.

Ztratil jsem víru ve falešné bohy,
falešné proroky a prázdné rity;
pohádky, kterými pastýři s rohy
navádí ovečky pod čepel břitvy.

Ztratil jsem naději ve věčnou spásu,
nicota odráží podstatu světa.
Život je iluze, smrt vládne času!
Kdo bude hrdinou, až zhasnou světla?

Ztratil jsem vše, snad jen láska mi zbyla,
pomalu těším se - ztratím ji příště?
"Nic nejsi," v hlavě mi obava zněla.
Až přijdu o tebe, bude to jisté.