Autorka: Pavlína Marková
LIDSKÉ LIDSTVO
A tak tu jen sedím a přemýšlím;
Co že se to stalo?
Se mnou,
S nimi,
Se světem,…
Kam jsme odešli,
My, lidé,
Kam jsme to zmizeli?
A kdo nás to nahradil?
Nebo spíš bych se měla zeptat…
Co…
Co nás to nahradilo?
Nebo jsme možná nikdy ani nebyli…
My…
Lidé…
Možná lidstvo
Nikdy nebylo
„lidské“.
PROCITNU
Procitnu – náhle a bez varování.
Úplněk za oknem svítí mi do tváře.
Přemýšlím – snila jsem o čarování?
Zlatavou pastelkou píši si do snáře.
Utíkám – náhle a bez rozmýšlení.
Úplněk nad městem svítí mi do tváře.
Přemýšlím – snila jsem o ponížení?
Růžovou pastelkou píši si do snáře.
Upadnu – náhle a bez varování.
Úplněk nade mnou svítí mi do tváře.
Přemýšlím – snila jsem o milování?
Červenou pastelkou píši si do snáře.
Zvedám se – náhle a bez rozmýšlení.
Úplněk nad stromy svítí mi do tváře.
Přemýšlím – snila jsem o ublížení?
Šedivou pastelkou píši si do snáře.
Odlétám – náhle a bez varování.
Úplněk pode mnou svítí mi do tváře.
Přemýšlím – snila jsem o umírání?
Stříbrnou pastelkou píši si do snáře.
ZŮSTAŇ
Zůstaň… zůstaň…
Šeptala jsem do polštáře.
Zůstaň… zůstaň…
Ale bylo to marné.
Slzy
Nepomohly.
Prosby
Nepomohly.
A modlit se?
To mi nešlo.
Je to tedy moje vina?
Můžu za to já?
Protože jsem se nedokázala pomodlit?
Zůstaň… zůstaň…
Prosím…
Zůstaň… zůstaň…
Ticho…
Odešla jsem.
Jako ty.
Teď jsme oba
Někde jinde.
Tenhle svět
Který nám byl
Po celá ta léta
Dočasným domovem…
Vybledl ve světle světů
Které na nás čekají.
Jediný rozdíl je…
Jediný rozdíl mezi tebou a mnou…
Zůstaň… zůstaň…
Šeptala jsem do polštáře.
Zůstaň… zůstaň…
Ale bylo to marné.
Ty a já
V našich vlastních světech
A v tom jednom, který sdílíme…
Vlastně už ne…
Ty se už sem,
Na tohle místo
Které mi najednou připadá cizí,
Nevrátíš…
Barvy…
Zvuky…
Kam se poděly?
Vzal sis je s sebou
Aby ti ve tvém světě
Nebylo smutno?
Zůstaň… zůstaň…
Prosím…
Zůstaň… zůstaň…
Ticho…
„Zase se potkáme…
Až i ty
Usneš navěky…“
Šeptáš mi
Do ucha
Zatímco já spím
A sním
Že už se sem nevrátím.