Autorka: Eliška Matonohová

VESELÝ VÁNOCE

„Vzal bych si...“
- chvilku přemýšlel -
,,... modrej portugal.“
Mohlo mu být klidně padesát,
ale ty červený
vychlastaný oči
mluvily o stovkách let
plnejch sraček.
Řekl mi, jak jsem krásná,
nechal mi osm korun dýško
a popřál mi
hezký Vánoce -
než posmutněle odešel
(prej ven za klukama).

Jediný, co mě na tom
fakt rozesmutnilo,
bylo datum -
13. července.

–

„Tak ještě jednou,“ poprosil -
bylo jen o pár hodin později.
Zase nechal to dýško,
zase mi popřál ty
hezký Vánoce,
a pak mi začal vykládat o tom,
jak ztratil nejdřív
zuby
potom nohu
a nakonec i iluze.

Jmenoval se Evžen.

VERONIKA

Seš prázdnej
jako zchátralej
pokoj
mladý holky,
co si před měsícem
prohnala kulku
zmatenou
bolavou
hlavou -
stejně apaticky vzteklej
jako ona -
prej se jmenovala
Veronika
a měla krásný prsa
a zelený oči -
a stejně zbloudilej
jako ta
kulka.

LÁSKA

Vyříznutý vnitřnosti
ledabyle
pohozený
na okraji cesty -
špinavý,
rozbitý kolena ;

mrtvolná agónie -
zuřivý kvílený,
který ti
nedá
nedá
nedá spát.
Ty hlasy v hlavě
a třesoucí se konečky prstů,
na který
tiše dopadá
první sníh.