Autor: Nhoriel Nogard

ZÁKLAD

Písmenko k písmenku utváří slovo,
ach, pomoz, přemoudrá okatá sovo!
Do toho číslíčka – židlička, vozíček;
raděj bych poskládal tisíce lodiček!
Lodiček z papíru, co pluly by louží –
na místo toho však kružítkem kroužím,
kružnice zubaté, co stále hlad mají,
spapají i a y – jo, to si dají!
Knížku svou pro žáky zakopu pod zemí –
na tohle učení nejsem já stvořený…
Radši luk do ruky, v tětivě šíp –
takový život se bude žít líp!

STŘED

Alkohol? Kamarád?
K čemu je škola?
Jsem školou povinný,
povinnost volá.

Pryč léta (k)lukovská,
už žádné šípy.
Munici v tětivě
obsedly vtipy.

Zbojnictví na věšák,
teď chci být rytíř –
okouzlit oči dam
nikoli trychtýř.

Poctivost na srdci,
v ruce pak sklenka.
Bude to Venuše,
nebo jen Lenka?

Ach, věrní přátelé,
pomozte přece!
Jak ji (ne)uvrhnout
doprostřed klece?

Ach, díky, přátelé!
Pospolu navždy!
Budem tu pro sebe
i v době vraždy!

Snad, školo, i tobě
drobný dík dlužím,
za to, že vzalas mě
k přátelským duším!

VÝŠ

Už jsem se (za)snoubil.
Co víc si přát?
Zamrzlé střepy chvil
můžu ti dát

jako dar svatební.
Jsem štědrost sama!
Pryč jsou ty šťastné dny
nastalo drama.

Z domova mávali
šátečkem bílým.
Buchtičky přidali –
s tvarůžkem milým.

Hoj, vzhůru, do světa!
Z domova ven!
Ptáče se rozlétá
mimo svou zem.

Sítě se trhají
s přátelstvem drahým,
stíny uvrhají.
Jen nuzně pravím:

„Mně nechce se odcházet,
nechci být sám!
Moc velký je náš svět
a nešetří ran!

Já bojím se života
na vlastní pěst!
Uprchla ochota.
Sám musím vést.

Ale lídrem jsem mizerným,
chybuju pořád!
Pod ploskou stovky min.
Snad zvolit zlořád?

Světe, jen poslouchej!
Pomoz mi přece!
Dovol mi být zas „hej“,
čvachtat se v řece!

Chci být zas malý kluk –
ten s lukem v ruce!
Neviditelný pluk
mít po svém boce!“

Přání však naprázdno
větrem si znějí.
Pomalu klesá v dno,
na lodi pějí…

Už jsem se (za)snoubil.
Co víc si přát?
Zamrzlé střepy chvil
můžu ti dát.

Samoto, má drahá,
řekni své „Ano.“
Život mě už zmáhá.
Hoď záchranné lano!