Autorka: Anna Šímová
V SRSTI
jakási čistota se mi loudí mezi prsty,
hladí mě na kůži, smotek ovčí srsti,
lehoučké stíny jak živá vlna dýší,
čistota se lepí na prsty, co píší,
ulpívá, jak špína za nehty se skví,
a prsty, slepené si tiše posteskly;
jak linka, tenká čára se tu kroutí,
div že slova nehty z prstů nevyrvou ti;
co jednou vykrouží, odkrájí a spálí,
věty rozespalé z postele teď vstaly,
svrchu na ně kape tmavě šedý splín,
a ještě výš se trhá hebký baldachýn,
větrná hora v prach se sype, v prach,
bělost jako rýže, popel, hedvábí a hrách.
V cosi čistého jsou vnořeny mé prsty,
jak se tak hrabou, přehrabují v srsti.
SEDÍCÍ ŽENA
lehce znepokojená
a rozrušená
jsem žena
v pokoji usazená
na bílé posteli stejně bílá kůže
jsem žena průsvitná,
žena svého muže
dýšíc v šedých šatech, ustrnule sedím
v zorném úhlu zeď
na niž jen tak hledím
kolem bílých kostí temně rudá krev
v lebce praskající zuby
dřou se o můj řev
jsem skrčená v svém těle, neuměle
parazit se kroutí
v krvi, hořce, osaměle
na bílou postel drobím kousky těla
mrtvého a zpuchřelého
z rány, co se rozevřela
na bílé posteli bílé kousky muže
a ve vzduchu pach
lehce škvařící se kůže
na bílé posteli já jsem usazená
a trochu se třesu,
mírně rozrušená
S TROCHOU HLÍNY VE VLASECH
s trochou hlíny ve vlasech
ještě se rozvaluji mezi matrací
a stropem
ruce nedosáhnou na vlastní kůži
vůně plynu jako kdyby uvízla v omítce
kde mouchy olizují jedna za druhou
jedna druhou
.
olizuji omítku
polykám ten plyn
tělo visí kdesi pode mnou
a nad postelí
v prachu zvířeném peřinami
v tom okamžiku probuzení
kručí mi v hlavě
v očích mžitky