Autorka: Tereza Maitnerová

.....tak ahoj" řekla mile svým přátelům s úsměvem Paja a šla po hlavní silnici domů.
V pokoji bylo už tak dost temno, ale šla k žaluziím a zatáhla je. Hned na to zamířila ke skříni, už už se chystala odtáhnout dveře skříně, když v tom se zarazila. Dívala se na sebe do zrcadla, jež dveře skříně pokrývalo. Udělala krok kupředu. Byla u zrcadla tak blízko, že se její nos dotýkál skla a sklo se mlžilo, jak na něj dopadal její teplý dech. Dívala se sama sobě přes zrcadlo přímo do očí. Všude bylo hrobové ticho, nikdo nebyl doma. Jen ona, jen ona sama se svým odrazem. Polkla...bylo to spíš jako vzlyk, jako by polykala dýky a v jejím výrazu se objevilo spoustu bolesti. Zhluboka se nadechla a odvrátila hlavu od zrcadla. Otevřela skříň. Z ní vyndala kameru a malou bílou stoličku. Dala kameru na postel, namířila ji přímo na stoličku kterou nechala stát uprostřed pokoje. Při své činnosti si broukala zvláštní rytmus...rytmus podobný písním na bohoslužbách. V tom tichu to znělo až strašidelně děsivě. Cosi na tom bylo morbidního. Trhla hlavou směrem ke dveřím, protože z nenadání udělali skřípavý zvuk. Šla k nim a zavřela je, ovšem předtím se nimi podívala ven na chodbu, jako by snad čekala, že tam s ní někdo je. Na stole si vzala pár malých ostrouhaných tužek a starý sešit. Na kameře jemně zatancovala prstíky, zaplo se natáčení a usadila se na stoličku. V jednu chvíli jí do očí vhrkly slzy. Potom se však až křečovitě zasmála, podívala se na kameru a řekla ženským vyspělým hlasem:,, Máš mě rád?" Opět se půvabně zasmála, ale vymizela z ní ta dospělost. Byla to zase ona, mladá dospívající dívka. Sklonila hlavu a začala tužkami něco vytvářet do sešitu. Pořád si tak pobrukovala....a z nenadání začala řvát! Doslova ječet, jako vzpírající se oběť kterou se právě chystají mučit. Rozzuřeně vstala a kopla do stoličky. Ovšem o její kraj se silně praštila lýtkem. Měla ho rozseklé. Po noze jí stékal teplý proužek krve. Sešit hodila na zem spolu s tužkami. Nevšímala si toho. Stále s šíleným pohledem koukala do kamery. Jako kdyby tam někdo stál. Chraplavým šeptem přerušila napětí v tichu. ,,Proč mě nemáš rád?" Začala opět křičet. ,, Já tě nenávidím!!!" Propadla v hysterický pláč a schoulila se do rohu pokoje. Jako by ji někdo bil. Kryla si hlavu a stále křičela: ,,Né! Néééé!"
Domů přijela máma. Odložila si věci a po schodech mířila do Pavlina pokoje. Chtěla chytnou za kliku, ale dveře vrzly... Nic zvláštního, pouze se zarazila. Pomalu otevírala dveře. Zadívala se do pokoje. Nikdo tam nebyl. Jen malá bílá stolička uprostřed pokoje a vedle ní otevřený sešit...v něm namalovaný kříž.