Autorka: Gabriela Tomečková

,,Už jsi?“ volá na mne manžel z předsíně. ,,Ano, hned “ zavolám. Spravím si rtěnku a vydám se za ním. ,,Vypadáš nádherně!“ usměje se a dá mi pusu. ,,Děkuju, ale tu pusu jsi mi nemusel dávat“ znovu si spravím tu zatracenou rtěnku a ruku v ruce se vydáváme do Národního muzea na vernisáž s názvem Láska.
,,Dobrý den“ přivítá nás paní u vchodu. Hned u něj vidíme různé fotografie, na kterých je vyobrazena láska. Mateřská, milenecká, homosexuální, manželská a stařecká. Na každé fotografii jsou vidět úsměvy, hodně barev a hlavně láska. Až na úplném konci výstavy uvidím černobílou fotografii a na ní trosky. Stalo se tam neštěstí. Pod ní je malý štítek a na něm je napsáno: ,,Opak pravé lásky není nenávist, ale lhostejnost.“ Podívám se na tu spoušť a pak to vidím.
Ocitám se v Bosně a Hercegovině. V Sarajevu. Projíždí auto, z revolveru vystřelí kulka a zasáhne cíl. Všechno najednou zastíní černý stín. Všechno se zrychlí. Vidím zákopy, kde umírají otcové od rodin. Válka není dobrá. Najednou se všechno okolo začíná točit…
…a jsem v koncentračním táboře. Všude jsou pohozena mrtvá těla. Takové prostředí jsem nikdy neviděla všude samá špína, výkaly a tichý nářek těch kteří jsou natolik silní, aby mohli ještě pár dní vydržet. Už neumírají jen otcové od rodin, naopak umírají celé rodiny a vyhlazují se celá města. Opět se všechno točí a já…
…se nacházím v dnešní době v ději teroristických útoků. Přijde pán v černém, posadí se do kavárny a za 20 sekund tato kavárna není. Žádní kuchaři, žádná obsluha, žádní návštěvníci, nic. Čím blíž jsme nynějšku tím je utrpení bolestivější a nesnesitelnější.
Někdo mě vzal za ruku. Už jsem v realitě a vedle sebe mám nejmilovanější osobu – svého manžela. Otočím se na něj a řeknu mu :,,Musíme bránit lásku. Slyšíš? Nesmíme dopustit, aby na ni všichni zapomněli. Ano?!“ řvu na něj a dožaduji se odpovědi. ,,Ano, vždyť máme dvě malé děti. Neboj se, pokud budeme dva, láska nás nikdy neopustí.“ Obejme mě a já vím, že tak to bude do smrti.