Autorka: Sára Vaňousová

Znala jsem dívku, říkali jí Alice. Snad ji tak nazývali, protože se zdálo, že její vyhořelé oči vždy zkoumaly své okolí jako kdyby se ocitla v novém světě. Znala je vlastně špatné slovo, informace o jejím životě jsem vždy dostávala ze rtů jiných lidí. Spíše jsem ji vídala natolik, až mi pohled na její bledý vyhublý obličej vyvolával bolesti hlavy. Zdálo se mi, že je všude, jako kdyby mě záměrně pronásledovala, provokovala, mučila. Můj odpor k ní dosáhl až takového stupně, že když jsem jednoho dne pohlédla na její oblečení z nekvalitní látky, které na ní nepěkně viselo a skoro vlálo ve větru jako závěsy, tak jsem pocítila, jak mi v krku stoupá to krásně červené jablko, které jsem spořádala k snídani. A to jablíčko tentokrát nakonec opravdu nevypadalo moc chutně.

Nikdy jsem s Alice nevedla opravdovou konverzaci, naše interakce byly pouze jednostranné. Byly vlastně tvořeny pouze z urážek, které jsem zuřivě házela jejím směrem. Můj rozohněný pohled mi vždy vracela se stejnou intenzitou, což snad byla jediná příležitost, kdy jsem u ní viděla nějakou emoci. Pohled na její pevně sevřené rty poté, co jsem skončila s palbou výčitek vůči jejímu neupravenému a celkově nelibému vzhledu ve mně vyvolával zvrácené uspokojení, které mne ani přinejmenším neznepokojovalo.

Alice se po nějakém čase stala mojí úhlavní nemesis, její tichá přítomnost vytáčela tak, že jsem byla schopna vidět pouze krvavě rudou. Její samotná existence byla urážka rovná plivnutí přímo do obličeje. Jedné noci, kterou jsem trávila posloucháním deště, jak rytmicky bubnuje na má okna, tvoříc jakousi symfonii, které rozumí pouze matka příroda, jsem se rozhodla, že něco takového jako Alice by nemělo špinit povrch země. Zvedla jsem se na roztřesené nohy a šla jsem přímo naproti ní, už na mě čekala, potichu, jako vždy. Můj pohled se setkal s jejím a spatřila jsem u ní novou emoci. Strach. Skoro jsem cítila, jak se jí zrychluje dech, svírá hruď a jak se její ruce rozklepaly. Všechny tyhle patetické emoce mi daly kuráž k tomu, abych pozvedla nůž, o kterém si nepamatuji, že bych ho vzala, a přitiskla jsem ho na její jemnou bílou kůži. Ta panika v jejích očích mne fascinovala. Když jsem jemně trhla ozbrojenou rukou a zahlédla stydlivé rudé říčky, které začaly pomalu a nejistě vytékat z hluboké linie, která se táhla snad přes půlku mé ruky, pousmála jsem se a pohlédla jsem na Alice, která mi věnovala identický úsměv. Už bude dobře.