Autorka: Natálie Horčičková

‚‚Omlouvám se, Tristane. Sice ti nemohu sděliti, kým jsem, ale snad ti postačí a alespoň trochu tě zaujme mé vyznání. Už dlouho tě pozoruji a myslím, ne, já dokonce vím, že tě miluji. Jsem moc plachá, abych tě oslovila přímo, a tak ti píši tento dopis. Pokud neodpovíš, i tak ti zašlu další psaní. Ty mne znáš, Tristane, ale já si přeji vkročiti do tohoto s čistým štítem, nemohu riskovati, že bys dopis zahodil ihned po přečtení jména na obálce. Proto musím zkusiti, zdali bys mne mohl milovati i beze jména. Zatím sbohem, Tristane.‘‘
Tak zněl první dopis, jenž Tristanovi přišel, a s každým přibývajícím se mu dotvářela vráska na jinak dokonalé tváři. Dříve by mu takovéto vyznání připadlo přinejmenším roztomilé a jeho ústa by se zajisté počala roztahovati do širokého úsměvu. Dříve. Teď byl Tristan však člověkem zcela jiným. Byl chladný, egocentrický, bezcitný a krutý. Už dlouhou dobu nebyl v pořádku, spálil všechny mosty. Své nemocné matce svým ledovým pohledem a mlčenlivostí v podstatě dopsal epitaf a brzy na to zesnul i jeho otec, jenž upadl do hluboké deprese a spáchal sebevraždu. Tristan, jako by to všechno dokázal vstřebati jedním dechem.
Dopisům nevěnoval kdejakou pozornost a každý po přečtení odhodil do žhavých plamenů krbu. Nedokázal si vysvětlit, odkud se berou ta přeslazená slova o tom, jak osobností honosným člověkem je. Touha po odhalení identity tajné ctitelky mu na mysl nepřišla ani jednou, poté mu však přišel dopis poslední. Uprostřed strnule zírala jediná věta.: „Chci a musím se s tebou setkat, miluji tě, pokud přijmeš mé prosby, budu tě čekat šestnáctého dubna v osm hodin večer u malé fontány v parku.“ I když nechtěl a v nitru se vzpouzel proti jakémukoliv pocitu, jenž by se neupínal k němu samotnému, přeci jen nemohl odepřít, že by mu ta slova v hlavě nehlodala. Neznámá dívka se až zoufale pokoušela vyjádřiti svou lásku a obdiv k němu. „Takové hloupé žvásty. A prý, že mne miluje? Vyplatí se pouze láska k sobě samému,“ pomyslel si Tristan a poté si vzpomněl na Mirabelle. Kreatura bezcitná, jež v něm samotném však jednou lásku probudila. V jeho mysli se pomalu počala promítati její podoba. „Běž pryč!“ křičelo Tristanovo vědomí, jež zobrazovalo bolesti srdce, jež mu dříve tak krvácelo. Dlouho na ni nevzpomněl, a teď, ač přiznati si to nechtěl, pouhá myšlenka na ni mu surově trhala duši na cáry. Plavé havraní vlasy, nefritové oči a tělo jako vymodelované z těch nejvysněnějších obláčků chtíče.
Tristan dalšími dny procházel jako duch, a přec lidé se k němu jen hrnuli. Nejspíše vyzařoval jakési kouzlo, anebo figury vycítivši jeho bolest, počaly vrhati se k němu s jistou utopickou představou, že jejich starosti se jim podaří zadusit v kontrastu bolesti Tristanovy. Sem tam se přistihl jak myslí na Mirabelle a nenáviděl se za to. Ničilo ho to. A čím víc svou myslí odolával, tím víc jeho srdce toužilo.
Večer šestnáctého dubna znamenal víc, než by si Tristan kdy dokázal představiti. I když se sem tam vlas černý jako tma uchytil na dopisové obálce, a dokonce když při čtení psaní milostných povědomou vůni cítil, přes svou povrchní zaslepenost nic si neuvědomil. Proto když v ten chmurný večer u fontány stál, křehká duše jeho pro jednou přerostla skálopevné vědomí. Dva nefritové body v mlze zářící, probodávaly ho jak tisíce nožů, a když k němu přišla, věděl, že ji potřebuje cítiti znovu na svém těle, i když ona sama dříve mu smilnila.
Nezvykle mrazivé dubnové ráno odhalilo krvavý hřích Tristanův, jenž chtíčem omámit se nechal, avšak ledová skořápka na jeho jemné duši v tu noc praskla, porážku vědomí neunesla a dávnou zradu Mirabellinu tak pomstila.