Autor: Jakub Tvrz

Přítmí. Ticho. Chlad. Kulatým oknem vzadu proniká měsíční svit. Čekání. Trochu neuspořádané řady židlí. Vůně silných kamenných zdí, vůně moci, velikášství. Odevzdanost. Klid. Vpředu vysoký klenutý oblouk, zábradlí, sakristie schovaná před zraky smrtelníků. Velký zdobený oltář. Sochy. Malby. Vzadu podloubí, malá dvířka v obrovských chrámových vratech. Zdobený dveřní oblouk, tympanon. Na kůru varhany s již elektrickými měchy.
Bez hnutí sedí v předních řadách muž. Je starý. Na sobě popelavě šedý prošívaný oblek, knoflíky jako vyhaslé uhlíky. Stojím opodál ve stínu římsy a ukřižovaného Ježíše. Muži není vidět do obličeje. Na hlavě má černý klobouk, necítí pokoru. Nepřišel se vyzpovídat, nepřišel vzdát hold Bohu. Jde se mu vysmát? Nebo si tropí žerty sám ze sebe? Ví alespoň on sám, co tu dělá?
Sedí zde už hodiny, dívá se před sebe jako do zrcadla. Jako by viděl svůj život před sebou, jako by jej zarytě odmítal přijmout. Je vzpřímený, nehrbí se. Hlava se mi kolébá, pomalu klesá na prsa. Záškub celého těla ji vrhá zpět. Jsem unavený, ale cosi mi zakazuje odejít. Musím zůstat. Vyčkat.
Stařec smeká. Mrkám opuchlýma očima a dívám se na něj. Co bude? Bílé vlasy se mu pnou po skráních, tváře rozrývají hluboké vrásky. Uši má velké s povislými boltci. Dívá se na svůj klobouk, pomalu jím otáčí v prstech. Hraje si s ním.
„Víš,“ mumlá směrem k němu, „ty to máš lehký.“ Mluví hořce a zatrpkle, jen ztěžka přelézají slova jeho rty. Hlas má hluboký a chraptivý. V obrovské místnosti se rozléhá tak, že jej bez problémů slyším.
Po dlouhé odmlce se sklání zas k dutému klobouku, jako by jej chtěl naplnit slovy, vzpomínkami, životem: „S láskou ti uteče život moc rychle, bez ní nemá konec. Je to nuda. Nekonečný bloudění, hledání něčeho, co ani nechceš...“ „Ale už to bude,“ dodává najednou šťastně, „bude to, brzo to bude... Pokoj, klid, něco novýho.“
Nechápu, co povídá. Jeho starý hlas se projasňuje, nabývá na síle. Suché zatuhlé rty se nyní pohybují s větší lehkostí. Cítím z něj naději a nedočkavost malého dítěte, vroucnost, prosté nevinné štěstí, vzrušení. Nevím, o čem mluví, ale ty pocity, které z něj vyzařují, to blaho v jeho hlase mě nutí se usmát.
„Prej už mi je dost let,“ pokračuje vzrušeně, „prej bych měl dozrát, dospět. Já o to nestojím, chci bejt dítě. Umanutý děcko, pro který je odpad, šrot vrcholem krásy. Vidím tu krásu všude, ale sám. Lidi jsou ztracený v číslech. Já jsem taky ztracenej, jsem na konci cesty, ve slepý uličce, v poušti, v oáze, v moři, v moři, v moři lží a podvodů…“ „Jsem ztracenej, ale zas nalezenej, jsem tady, víš,“ oslovuje znovu trochu špinavý černý klobouk. „Už to bude.“
Nevím, co mělo být, ale bylo ticho. Šumot deště, touha, očekávání. A ticho. Dlouhé, dlouhatánské ticho, ve kterém všechna vyřčená slova dostávala svůj smysl, pronikala pod kůži, hřála.
„Asi se bojím sám na sebe podívat, otevřít svý oči dokořán,” začal reptat, „chci zase kapuci na hlavu, chci noc, žlutý lampy, chci klukovskej strach ze tmy, z temnejch rohů, stínů. Chci, ale moc vím, moc znám. Být věčným dítětem? Pche!” odfrkl si, „to sotva. Kluk, to možná, ale dítě? Ne. Už nikdy nebudu dítě. Dětství zmizelo a dospělost nepřišla, jsem ztracenej někde mezi...”
Už to nemohu vydržet. V kapse starého kabátu nosím již od dětství vyřezávanou káču - jedinou památku na tátu. Teď ji žmoulám v dlani, přemýšlím. Mám – nemám? Pomalu přejíždím prsty hladké dřevo, otlučenou špičku, ohmatanou rukojeť. V téhle hračce je tolik vzpomínek, štěstí, tolik z mého života... Mám – nemám? Mohu tu radost předat dál, mohu ji nechat psát nový příběh, ale chci? Chci ztratit příběh svůj? Tak sakra! Mám, nebo nemám?
Musím. Něžně posílám káču po kamenné podlaze, ta se kutálí, rachotí, hlučí, cvaká, drnčí a klape. Muž se otáčí. Uvidí hračku a já se mohu poprvé pořádně zahledět do jeho tváře. Vrásčité tváře, zapadlá očka, husté obočí, silné rty. Je pečlivě oholený, bílou košili má u krku rozepnutou. Pozoruji náhlou změnu v obličeji. V očích zahrají divoká světýlka, ústa se roztáhnou do širokého úsměvu, vrásky také jako by se trošku vyhladily. Stařec se sklání k hračce, bere ji jemně do rukou a ohledává. Nepřemýšlí nad tím, čí je a kde se tu vzala – teď je skutečně dítětem. Roztočí ji na vedlejší židli a upřeně pozoruje vyryté ozdůbky splývající do jediných kruhů.
„Podívej,” říká ve chvíli, kdy vystupuji ze stínu. Ani se na mě nepodívá, nediví se, že tu jsem. Nadšeně ukazuje na maličkou hračku.
Mlčky si klekám k němu na podlahu a spolu sledujeme káču. Točí se, tak nádherně se otáčí, ladně opisuje kruhy, vytváří neviditelný obraz, svaté písmo.
„Už to bude,” šeptá zas poblouzněně. „Ale bylo to krásný, viď?” obrací se teď na mě, ne na klobouk.
Ze slušnosti přitakávám. Nechápu jej, ale cítím jakési naplnění, radost. Udělal jsem dobrou věc.
„Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku...,” začíná z ničeho nic mlít zběsilým tempem. Káča se otáčí, zdá se mi, že čím dál tím rychleji. On spolu s ní zrychluje, jako zděšené dítě opakuje jedinou modlitbičku. „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku...”
Káča ve svém krouživém pohybu zrychluje, pak se naklání a míří ke kraji židle. Muž si pomalu lehá na zem. Hračka hvízdá jak ďábelský kolotoč: vžum, vžum... A do toho: „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku...” A pořád: vžum, vžum... „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku…” Vžum, vžum...
Káča přejíždí přes okraj a padá. Vidím ji letět k zemi, prudce narazit, vyskočit zpět do výšky a znovu dopadnout na zem. Rány prořezávají chladný vzduch kostela. Bum! Bác! Bum! Tum... Tam... Dam...
Ťuk. Konec. Ticho. Ve stejném okamžiku utichá i jeho dech. Slastný výraz na tváři, ruce rozhozené. Klobouk nechávám ležet, jen káču zdvihnu a položím mu ji na hruď, otočím se a kráčím k východu.
Jako dítě přišel na svět a jako dítě z něj také odchází. Šťastný.